Naše babička přemlouvá své vnuky, aby si na DVD pustili nějaký lepší film, než si oni zvolili. Chvíle dohadování, nic není dost dobré, všechno už znají nebo je to nudné, a tak babička loví v paměti a vytahuje takové ty oblíbené filmy, jako například “ S tebou mě baví svět“ , “ Jáchyme hoď ho do stroje “ a pak řekne: “ No a co kdybyste si pustili film “ Jak vytrhnout tatínkovi stoličku? “
Chudák táta, za co si to zasloužil ????
Monika
Jednou odpoledne přichází mí synovci ze školy. Štěbetají, ukazují mi učebnice, notýsky a sešity a já je chválím za jedničky a hvězdičky, které se tam na mě smějí. Malý Patrik mi ukazuje doplňovačku s tajenkou, takovou tu, jak sčítáte a odčítáte příklady a výsledek má určenou nějakou barvu, kterou Vy pak použijete v daném obrázku, který je rozkouskován do mnoha podivných tvarů. Teprve až když vybarvíte většinu těchto maličkých dílků, objeví se skrytý obrázek, tajenka. Patrik mi tedy ukazuje skoro vybarvený obrázek, kde se už dá vytušit obrázek slona. Zazní otázka: “ A teto, že nepoznáš, co je na tom obrázku ? “ “ To bude asi slon, ne ?“, odpovídám mu na otázku. Patrikova odpověď mne přímo uzemní: “ Jak si to teto poznala ? Jo, už vím, přeci podle ocásku !! “
A podle čeho Vy poznáváte slona ?? Taky podle ocásku ??
Já už skoro stabilně chodím s papírem a tužkou za svými miloučkými synovci a neteřemi, doma už moc žádné „perly“ nepadají, neboť mé děti dospívají, ale naproti u mého bratra a švagrové, tam to žije !! Vtipné je to, jak když vidí, že se usmívám a něco si honem píšu, jak už vědí, že se brzy něco objeví na našich stránkách a ptají se : “ A co jsem zase řekl, že se směješ a píšeš si to ? “ Neprozradím, nikdy neprozradím, jen říkám: Vezmi mámu večer za ruku a přečtěte si to pak spolu.“
Monika
“ Mami, představ si, že jsme dnes dělali angličtinu na té nové tabuli, na té hyperaktivní tabuli „.
DĚKUJI Vám přátelé !!!!!!
Stanování náhradních rodin (pěstounských i adoptivních) v Moravči v blízkosti Nové Cerekve, kde bydlí hned dvě nejaktivnější rodiny našeho sdružení, Dietrichovi a Havelkovi, jsem vám přibližovala svými příspěvky po dva roky existence této skvělé akce. Tentokrát bych ze svého lůžka (už ne nemocničního) chtěla pozdravit všechny, kteří se letos (přelom července a srpna 2009) v hojném počtu na stanování sešli a zároveň všem poděkovat za velmi hezké společenství (kolik nás tam tentokrát bylo asi najdete v sekci „Proběhlo“ , kde vše pečlivě a včas ve svém „volném“ čase dokládá Monika – kde ten čas bere je mi záhadou). Kdo chce vše zažít – musí přijet!
Ano, jsem to já, kdo chtěl, aby jeho družstvo vyhrálo volejbalový zápas a zapomínajíc na svůj věk a dlouhou dobu od závodního sportování jsem se pokusila vybrat zahraný míč. Achilovka prostě na to připravená nebyla…..a tak ji mám zoperovanou a nosím slušivou, ale v tomto letošním horku nepříjemnou sádru, a děti jsou první prázdniny bez maminčiných aktivit…
Děkuji všem za pomoc a zvlášť chci poděkovat Monice a Alešovi za rychlou reakci při mém úraze (jejich pomoc byla úžasně rychlá) Majce a Lucce, které mne doprovodily na pohotovost a udržovaly pohodu (jedno z důležitých pěti P), Žanetě a Petrovi, kteří se postarali o mé děti, sbalili všechny naše věci, odvezli naši dodávku a dvě z dětí domů a to přesto, že sami mají tři malé rošťáky. Dík patří také Jarce, ta společně se svými dětmi, Leničkou a Aničkou, zpříjemnila pobyt i malé Klárce, která je po zbytek roku v ústavní péči a na tuto akci se od loňska moc těšila. A také děkuji všem, kteří na mne mysleli a modlili se za mé uzdravení.
Nestojím sice na červeném koberci a neděkuji v dlouhé róbě za uděleného Oskara, ale věřte mi, že pro mne tato pomoc znamená víc než ta „slavná figurka“.
Vždycky je lepší mít své zážitky než jen poslouchat nebo číst postřehy druhých, ale to jistě sami víte….
Přátelé, už se moc těším na další společné akce a Vy, kteří ještě váháte, vyberte si nějakou naši akci nebo alespoň navštivte klub náhradních rodin, který máte nejblíže svému bydlišti a přijďte mezi nás „staré mazáky“, určitě se s námi budete cítit dobře za to dám klidně „ruku do ohně“.
Blanka Balíková
Pátek 18. září byl dnem setkání náhradních rodin, které se rozhodly přijet do Nových Syrovic, ležících kousek od Moravských Budějovic, v nádherném místě naší Vysočiny. Rodiny přijely spolu strávit tentokrát celý víkend.
Do Nových Syrovic, nás ostatní, pozvaly hned dvě rodiny, které se statečně ujaly nejen všeho, co se týkalo ubytování a jídla, ale i společného programu a výtvarných dílen pro děti. My všichni jim chceme touto cestou moc poděkovat, neboť se tohoto nelehkého úkolu chopily dobrovolně, bez nároku na jakoukoliv odměnu a všichni zúčastnění byli pobytem potěšeni, povzbuzeni a cítili se obklopeni láskou, přijetím a takovým vřelým “ člověčenstvím „.
Program byl jasný už od samého počátku, kdy jsme toto setkání začali plánovat ( bylo to v srpnu 2008 na společné dovolené na řece Kwise), chtěli jsme jet parníkem, navštívit hrad, být spolu více dní a udělat pohodový víkend dětem i dospělákům a to se myslím povedlo. Maličko nám to pokazily tři stehy na hlavičce “ zoubkové víly “ ( Sandry), která škobrtla o rohožku před schody a hned bylo třeba vyzkoušet funkčnost a dosažitelnost naší lékárničky, rychlost tatínka a jejich auta a šikovnost třebíčské chirurgie. Vše dobře dopadlo a „zoubková víla“ dostala od pana doktora krásnou mašličku na čelíčko, že jí to ani úsměv na tváři nezkazilo.
Pátek byl dnem příjezdu, kdy ke dvěma místním rodinám s jejich 5 dětmi, přibyly další čtyři rodiny se 13ti dětmi. Večeře, ubytovávání se, ukládání dětí na tom není mnoho zajímavého, to všichni rodiče znají, to je jen a jen obtížné a mnohdy hodně náročné, zvláště pro ty rodiče malých dětí, ale ony dají zabrat i ty větší děti, viď Lucko ??
Sobota. Ráno nás budí již v šest hodin ráno, zvony kostela (spíme totiž na místní faře) a v 6.15 nás pro změnu budí Monika. Je třeba vstávat, snídat a odjíždět. Cesta není sice daleká, ale je třeba přijet na Vranovskou přehradu včas, protože lodní doprava už má po sezóně, a tak je domluvena vyhlídková plavba jen a jen pro nás. Počasí nám přeje, nesvítí sice slunce na plné obrátky, ale je velmi příjemně. Na parkovišti se k nám přidává ještě jedna maminka s holčičkou Terezkou, se kterou pravděpodobně i nadále zůstaneme v kontaktu, neboť bylo vidět, že ani zdravotní handicap Terezky nikomu z našich dětí nevadil a úplně normálně ji přijaly mezi sebe. Vždyť Aduška je na tom podobně a také ji mají všechny naše děti rády a rády s ní její mamince pomáhají. Plavba parníkem byla dlouhá a my obdivovali nejen krásu přírody našeho kraje, ale i um našich obyvatel, kteří dokázali vystavět bez elektřiny, až někdy velmi obdivuhodné stavby, jako například „orlí hnízdo“ až nahoře na skále, uprostřed lesa. Kolem parníku jezdili plachetnice, pramice, motorové čluny a lidi z obou stran přehrady na nás mávali a někteří vydávali i kouřové a zvukové signály (zvonili na lodní zvony).
Po plavbě jsme vyrazili na malou procházku po břehu přehrady a obdivovali um techniků a stavbařů, kteří dokázali postavit nádherný most přes záliv (ten uvidíte a můžete obdivovat spolu s námi ve fotogalerii). Nejvíce si procházky užili maminka Žaneta a tatínek Petr, kteří byli osvobozeni přítomným Leszkem, od jejich dvojkočárku s přiloženým Míšou a Robíkem. Leszek se jen hrozil, že na konci cesty bude muset kluky i přebalovat !! (ale jinak byl statečný a patří mu dík za obětavost pro druhé). 
Pak už naše kroky směřovaly k autům a žaludky vyhlížely nějakou tu restauraci, kde bychom do nich něco mohli umístit. Restaurace Rumburak s úžasným dětským hřeištěm, to byla ta správná volba pro rodiny neunavitelných dětí. Po jídle jsme se vydali na blízký hrad Bítov, který ukrýval mnohá tajemství. Například plné podzemí strašidel a sál se spoustou vycpaných psů, pejsků a pejsánků, kteří prý byli svému majiteli tak blízcí, že se jich ani po jejich smrti nedokázal vzdát a nechal je takto upravit.
Návrat do Nových Syrovic byl veden po čichu, neboť tam byl pro nás připravený super skvělý gulášek, který připravoval, jisto jistě ten, kdo nám fandí a má nás rád. Lidi, tak dobrý guláš jsme už dlouho nejedli. Čest, sláva a velká pochvala patří kuchaři a jeho pomocníkům !!
Po večeři byla chvíle pohody, kdy rodiče spočinuli na lavičkách v nedalekém parku a jejich ratolesti opět šplhali, skákali a točili se na nově postaveném syrovickém hřišti, které tak dostalo opravdu zatěžkávací zkoušku. A protože ji bez úhony přežilo, můžeme mu udělit certifikát způsobilosti k provozu i hyperaktivním dětem. Nastal večer. Větší děti spolu s Petrem uspořádali souboj v šipkách a menší využívaly prostornou farní zahradu k tomu, aby vysílali své vojsko a chytali jednu rybičku za druhou. Dlouhý náročný den byl zakončen tím rychlým pádem, Sandry, ale to jsem již psala v úvodu mé reportáže. Děti se musely odesílat na kutě po etapách v desetiminutových intervalech, neboť je přilákalo všeobecné šustění pytlíků z křupkami a tyčinkami, které nepředloženě rodiče začali otvírat k nalitému vínku. Nakonec se podařilo všechny děti, malé i velké, uložit a my dospěláci zůstali do pozdních…ne spíše do ranních hodin ještě vzhůru a skvěle se bavili. Povídání mezi sebou navzájem je velmi důležité pro nás, náhradní rodiče, protože se potřebujeme povzbuzovat, potřebujeme vidět a slyšet s čím zápasíme a co se nám povedlo vybojovat a překonat. Mnozí z nás prožívají těžká období, ať už s dětmi, partnery, se zdravotním stavem či se situací, kdy je živitel rodiny bez zaměstnání. Slova útěchy, povzbuzení, lidskosti – ty všichni potřebujeme a pro ty si rádi jezdíme.
Slova útěchy si od nás všech zasloužil i Petr, který při cestě domů musel čelit nečekané ochotě městkých policistů, kteří mu za úplatu zkontrolovali stav auta. Petře, ale zase na druhou stranu, alespoň to máš teď úředně potvrzené, že ti opravdu to pravé přední světlo nesvítí. A popřáli ti alespoň k narozeninám, tak jako my ??
Ráno přišlo opět buzení kostelními zvony v šest hodin, ale vzhledem k tomu, že nebylo kam spěchat, vstal jen Jenda, který se dobrovolně ujal nákupu čerstvých rohlíků ke snídani. Přišel čas zúčtování, a tak jsme museli dělat i kus té úřednické práce, která i ke každé aktivitě patří. Výtvarných dílen se ujala maminka Žaneta a děti si spolu s ní vytvořily krásné a zajímavé gelové svíčky, které určitě zkrášlí okenní parapety mnohé domácnosti. Během dopoledne se s ostatními rozloučila rodina Dietrichových, která musela ještě vykonat dvě návštěvy v rámci aktivit a vedení našeho sdružení. Ostatní dospělí se věnovali přípravě oběda. Po dobrém jídle nastal čas úklidu celé fary, kterého se ujaly ochotné ruce přítomných žen. Tatínkové se úplně dobrovolně a bez protestů naopak ujali odvedení všech dětiček na hřiště, kde taťkové našli čas probrat si i ty své chlapské problémy, starosti a radosti. I muži mají své dny, říká přeci jedna televizní reklama, tak je třeba to, s láskou, respektovat.
Pomalu končí léto a my se nějak nemůžeme z toho vzpamatovat, proto znovu nakládáme lodě a pádla a vyrážíme na Sázavu na poslední splutí řeky tento rok. Oběd jako už tradičně opékáme na ohni. Malému Patričkovi upadne na zem do jehličí krajíc chleba a celý nešťastný se podívá na Martina a krčí ramínky, čelo se mu stahuje do varhánků, neví co s tím má udělat. Martin jako správný velký bratranec mu poradí : “ No nic, Patriku, to umeješ, ne ? “ (samozřejmě, že ve svém pubertálním věku to však nemyslí vážně a říká to s nadsázkou). Otáčím se a hledám očima Patrička. Tácek a na něm klobáska, hořčice a kečup, ale Patriček nikde….. “ Kde je to dítě ? „, ptám se všech u ohně. Ohlížíme se a najednou ho vidíme. Klečí u řeky, jednou rukou odstrkuje kanoi od břehu, aby tam měl dost místa a máčí chleba do vody, ten se mu však rozdrobený láme a padá do řeky. “ Pátínku, co tam děláš ?“, ptám se ho. „A on s uslzenou tvářičkou nešťastně povídá: “ Já ho chtěl umýt, ale on se nedal“, a ukazuje zbytky rozmáčeného chleba mezi prstíky. Páťo, Páťo je vidět, že máš ještě bezmeznou důvěru v to, co ti lidi řeknou. Martine, tedy vážně, styď se !!
Nasedáme do auta a odjíždíme směrem do města. Jedna z dcer usedá vedle mne na přední sedačku, druhá mladší na sedadlo za nás. Venku je kolem 28 stupňů Celsia, v autě je jak v sauně. Couvám, přemýšlím jestli mám všechno, co potřebuji ve městě vyřídit. Ze zadu se ozve: “ Mami, mě nějak nejde to okno otevřít.“ “ Hm, tak to je asi zamrzlý“, poučuji mladší dceru. Chvíli je hrobové ticho, pak se holky začnou uculovat a pak už nezřízeně řehtat. Cože ?? Cože jsem řekla ?? To není možné….ale je mami a koukej to dát na stránky, když tam můžeš dávat naše „vejšplechty“, tak tam dej taky ty svoje ! No jo, no jo, co mám tedy dělat, jinak by to nebylo vůči dětem spravedlivý, to mají děcka pravdu.
“ Mami, pípá ti v pokoji mobil, to máš asi vybité bakterie, viď ?? „
V sobotu 12. září 2009 se vydal náš sportovní klub v počtu dvou dospělých, čtyř teenagerů a čtyř dětí na jednodenní splutí řeky Sázavy. Dvě rodiny v počtu celkem 6 lidí se bohužel odhlásily a nepodařilo se sehnat za ně žádné náhradníky, byť jsme se o to do poslední chvíle snažili. Přispěla k tomu asi i předpověď počasí, která na sobotu neslibovala žádné velké zázraky.
Počasí, to je jeden z velmi důležitých faktorů, při aktivitách v přírodě a na vodě pak zvlášť. Často přemýšlím nad tím, jak si nejeden z mých synů, jež jsou všichni zrovna v pubertě, vytváří image tzv. “ tvrďáka“ a pak mi potajnu sděluje, jak se mu na vodu vůbec nechce jet, protože to bude hrozně studený. Tvrdý chlap přeci musí něco vydržet, musí se umět poprat s nepřízní počasí, nesmí hledět na nepohodlí a měl by si toto právě umět vychutnat a vědět, že když tohle všechno překonám, že vlastně zvítězím. Zvítězím nad svou leností, nad svou pohodlností, něco se naučím, něco se o sobě samém dozvím …… Všichni mí synové a dokonce i dcery, nakonec docela rádi na Sázavu jeli. Předpověď sice nezněla příznivě, ale nakonec to nebylo tak hrozné, nepršelo, nefoukalo, i sluníčko sem tam vykouklo a voda, kterou jsme občas museli „ochutnat“ nebyla tak studená jako minulý rok na Lužnici.
Do lodí jsme nasedli pod městem Světlá nad Sázavou a všichni jsme měli radost nad tím, že je počasí alespoň takové jaké je. Stromy kolem řeky šuměly, okolo řeky chodící lidé nás halasně zdravili vodáckým „Ahooooj“ a nám bylo dobře. První nepříjemné místo nás potkalo v podobě náhonu, který odvedl velké množství vody z jezu pryč a my museli chtě nechtě poprvé vyzkoušet na vlastní kůži teplotu vody a lodě chvílemi táhnout téměř suchým korytem řeky. V lodích jsme si však vezli spousty dobrého jídla a tak jsme začali vyhlížet místečko na rozdělání ohně a na opečení klobásek k obědu. Zrádný mokrý a kluzký kámen při vystupování z lodi zapřičinil pád Moniky, jež se sice nepohroužila do vod Sázavy, ale odnesl to malíček na její levé ruce, který pochvíli divně začal natékat a nehorázně bolet. Lékarnička posloužila i tentokrát a tak Monika ošetřila nejedno rozbité koleno, ale i svůj prst. Oběd byl super, teplo ohně také. Mnozí si najivně usušili rukávy i nohavice, netušíc, co je za pár kilometrů čeká.
Vjeli jsme do jednoho z nejhezčích úseků řeky Sázavy, do míst, kterým se říká “ Stvořidla“. Tento úsek je krajinově nádherný, koryto řeky se mírně svažuje dolů a je v něm množství ohromných balvanů přes které a kolem nichž voda sviští a šplouchá. Proud je tam poměrně značný a vodáci teprve tady většinou pochopí, jak je důležité umět správné záběry pádlem. Když kormidelník volí cestu proudem, mezi kameny, které jsou všude, kam oko dohlédne a na svého „háčka“ při tom křikne magické slovo „přitáhni“, že ten musí okamžitě zareagovat a udělat záběr přitažení tak, aby se špička lodi ihned dostala tam, kam je potřeba. Na Stvořidlech nebyl čas přemýšlet, jak že se to pádlo má správně natočit, tady to musel už každý jisto jistě vědět a znát. Svízelné bylo to, že stav vody byl těsně pod hranicí dobré sjízdnosti, a tak se často muselo opět vystupovat a v proudu naskakovat do lodí. Někdy vznikaly až komické situace, kdy kormidelník zůstal viset v proudu uchycen na balvanu a háček s lodí ujížděl do dáli sám. Být jenom o trošičku , tak o 1-2 cm vody víc, bylo by to úplně super, ale i tak se nám to hodně líbilo. Každý otestoval své schopnosti a svou kondičku. Z mnohých se navzdory chladnějšímu počasí řinul pot a někteří se i dobrovolně vykoupali. Stvořidla jsou náročná, to není žádná polská Pilica, tady to už chce opravdu něco umět. Ti, co dnes jeli a sjeli Sázavu „bez ztráty věnečku“ (bez cvaknutí) a to byli všichni, Ti se tímto pasovali na zkušené vodáky, které příště zase rádi vezmeme, aby si změřili své síly s vodním proudem.
Stvořidla skončila a nás čekala trochu vyčerpávající cesta „olejem“ do Ledče nad Sázavou. Pot pomalu usychal a my měli čas na povídání si navzájem, na sledování krásné krajiny kolem, na mávání dětem kolem vody a stále projíždějícímu vláčku, který kolem nás po celý den jezdil sem a tam a který nás zdravil svým houkáním. Všudypřítomné kachny a volavky dodávaly malebné říčce pod námi tu správnou atmosféru, to nazažijete a neuvidíte jinak než právě z lodě.
Blížil se pomalu večer a my se všichni těšili až se objeví první stavení Ledče. Každá zatáčka se zdála už tou poslední a Aleš stále tvrdil, že už tak jenom jeden kilometr a budeme tam……nakonec jsem nevydržela a zeptala se rybáře na břehu: “ Prosím Vás, kolik kilometrů odsud je Ledeč ? “ Jeho odpověď však nikdo z nás nebral vážně, snad musel být s Alešem předem domluvený to jinak nebylo možné……prý asi tak jeden kilometr.
Domů jsme dojeli kolem půl osmé, unavení, ale spokojení z hezky prožitého dne. Diplom by si zasloužili mnozí z nás, ale nakonec ho dostal jen nejmladší z účastníků výpravy, sedmiletý Patrik, který byl poslušný, pracovitý a milý společník. Snad ještě nakonec se sluší dodat to, že Monika od toho nešťastného pádu před obědem, projela a protahala svou kanoi i se svým háčkem celými Stvořidly a hrdinně dopádlovala několikakilometrovým olejem až do cíle, aby druhý den ráno po bezesné noci Rtg snímek ukázal odštíplou kůstku v kloubu malíčku. Tři týdny ortéza a snad bude vše zase OK . V naší rodině jsou nejen chlapi „tvrďáci“.
Na sobotu 5.září 2009 bylo naplánováno první klubové setkání náhradních rodin a to do nově vzniklého klubu ANR ČR v MNoravských Budějovicích. Setkání zorganizovala maminka pěstounka paní Žaneta Čosová a pozvala k tomu i klub z Pelhřimova, proto nás bylo opravdu hodně. Účastnily se rodiny nejen náhradní z blízkého a dalekého okolí, ale i rodiny, jež jsou teprve žadateli o pěstounskou či adoptivní péči. Uvítali jsme i naší krajskou sociální pracovnici paní Bárkovou, která pracuje právě s náhradními rodinami a která nám je vždy příznivě nakloněna a má pro nás nejen slova povzbuzení, ale i mnoho důležitých informací, které se na poli NRP dějí. Aleš Dietrich, předseda našeho o.s. a člen dozorčí rady ANR ČR, poskytl přehršel informací nejen o sdružení samotném, ale i o práci klubů zde na Vysočině a o Asociaci náhradních rodin, jež byla založena v dubnu tohoto roku, právě proto, aby pomáhala nám náhradním rodičům a byla naší zastřešující organizací.
Setkání bylo velmi přínosné a děti měly svůj program ve vedlejším sále, kde se o ně starala maminka paní Čosové a studentka sociální školy, která je sama vychovávána v pěstounské rodině.
Více info najdete v sekci Klubová setkání na těchto stránkách.