Víkendový pobyt v Nových Syrovicích

Pátek 18. září byl dnem setkání náhradních rodin, které se rozhodly přijet do Nových Syrovic, ležících kousek od Moravských Budějovic, v nádherném místě naší Vysočiny. Rodiny přijely spolu strávit tentokrát celý víkend.

Do Nových Syrovic, nás ostatní, pozvaly hned dvě rodiny, které se statečně ujaly nejen všeho, co se týkalo ubytování a jídla, ale i společného programu a výtvarných dílen pro děti. My všichni jim chceme touto cestou moc poděkovat, neboť se tohoto nelehkého úkolu chopily dobrovolně, bez nároku na jakoukoliv odměnu a všichni zúčastnění byli pobytem potěšeni, povzbuzeni a cítili se obklopeni láskou, přijetím a takovým vřelým “ člověčenstvím „.

Program byl jasný už od samého počátku, kdy jsme toto setkání začali plánovat ( bylo to v srpnu 2008 na společné dovolené na řece Kwise), chtěli jsme jet parníkem, navštívit hrad, být spolu více dní a udělat pohodový víkend dětem i dospělákům a to se myslím povedlo. Maličko nám  to pokazily tři stehy na hlavičce “ zoubkové víly “ ( Sandry), která škobrtla o rohožku před schody a hned bylo třeba vyzkoušet funkčnost a dosažitelnost naší lékárničky, rychlost tatínka a jejich auta a šikovnost třebíčské chirurgie. Vše dobře dopadlo a „zoubková víla“ dostala od pana doktora krásnou mašličku na čelíčko, že jí to ani úsměv na tváři nezkazilo.

Pátek byl dnem příjezdu, kdy ke dvěma místním rodinám s jejich 5 dětmi, přibyly další čtyři rodiny se 13ti dětmi. Večeře, ubytovávání se, ukládání dětí na tom není mnoho zajímavého, to všichni rodiče znají, to je jen a jen obtížné a mnohdy hodně náročné, zvláště pro ty rodiče malých dětí, ale ony dají zabrat i ty větší děti, viď Lucko ??

Sobota. Ráno nás budí již v šest hodin ráno, zvony kostela (spíme totiž na místní faře) a v 6.15 nás pro změnu budí Monika. Je třeba vstávat, snídat a odjíždět. Cesta není sice daleká, ale je třeba přijet na Vranovskou přehradu včas, protože lodní doprava už má po sezóně, a tak je domluvena vyhlídková plavba jen a jen pro nás. Počasí nám přeje, nesvítí sice slunce na plné obrátky, ale je velmi příjemně. Na parkovišti se k nám přidává ještě jedna maminka s holčičkou Terezkou, se kterou pravděpodobně i nadále zůstaneme v kontaktu, neboť bylo vidět, že ani zdravotní handicap Terezky nikomu z našich dětí nevadil a úplně normálně ji přijaly mezi sebe. Vždyť Aduška je na tom podobně a také ji mají všechny naše děti rády a rády s ní její mamince pomáhají. Plavba parníkem byla dlouhá a my obdivovali nejen krásu přírody našeho kraje, ale i um našich obyvatel, kteří dokázali vystavět bez elektřiny, až někdy velmi obdivuhodné stavby, jako například „orlí hnízdo“ až nahoře na skále, uprostřed lesa. Kolem parníku jezdili plachetnice, pramice, motorové čluny a lidi z obou stran přehrady na nás mávali a někteří vydávali i kouřové a zvukové signály (zvonili na lodní zvony).

Po plavbě jsme vyrazili na malou procházku po břehu přehrady a obdivovali um techniků a stavbařů, kteří dokázali postavit nádherný most přes záliv (ten uvidíte a můžete obdivovat spolu s námi ve fotogalerii). Nejvíce si procházky užili maminka Žaneta a tatínek Petr, kteří byli osvobozeni přítomným Leszkem,  od jejich dvojkočárku s přiloženým Míšou a Robíkem. Leszek se jen hrozil, že na konci cesty bude muset kluky i přebalovat !! (ale jinak byl statečný a patří mu dík za obětavost pro druhé).

Pak už naše kroky směřovaly k autům a žaludky vyhlížely nějakou tu restauraci, kde bychom do nich něco mohli umístit. Restaurace Rumburak s úžasným dětským hřeištěm, to byla ta správná volba pro rodiny neunavitelných dětí. Po jídle jsme se vydali na blízký hrad Bítov, který ukrýval mnohá tajemství. Například plné podzemí strašidel a sál se spoustou vycpaných psů, pejsků a pejsánků, kteří prý byli svému majiteli tak blízcí, že se jich ani po jejich smrti nedokázal vzdát a nechal je takto upravit.

Návrat do Nových Syrovic byl veden po čichu, neboť tam byl pro nás připravený super skvělý gulášek, který připravoval,  jisto jistě ten, kdo nám fandí a má nás rád. Lidi, tak dobrý guláš jsme už dlouho nejedli. Čest, sláva a velká pochvala patří kuchaři a jeho pomocníkům !!

Po večeři byla chvíle pohody, kdy rodiče spočinuli na lavičkách v nedalekém parku a jejich ratolesti opět šplhali, skákali a točili se na nově postaveném syrovickém hřišti, které tak dostalo opravdu zatěžkávací zkoušku. A protože ji bez úhony přežilo, můžeme mu udělit certifikát způsobilosti k provozu i hyperaktivním dětem. Nastal večer. Větší děti spolu s Petrem uspořádali souboj v šipkách a menší využívaly prostornou farní zahradu k tomu, aby vysílali své vojsko a chytali jednu rybičku za druhou. Dlouhý náročný den byl zakončen tím rychlým pádem, Sandry, ale to jsem již psala v úvodu mé reportáže.  Děti se musely odesílat na kutě po etapách v desetiminutových intervalech, neboť je přilákalo všeobecné šustění pytlíků z křupkami a tyčinkami, které nepředloženě rodiče začali otvírat k nalitému vínku. Nakonec se podařilo všechny děti, malé i velké, uložit a my dospěláci zůstali do pozdních…ne spíše do ranních hodin ještě vzhůru a skvěle se bavili. Povídání mezi sebou navzájem je velmi důležité pro nás, náhradní rodiče, protože se potřebujeme povzbuzovat, potřebujeme vidět a slyšet s čím zápasíme a co se nám povedlo vybojovat a překonat. Mnozí z nás prožívají těžká období, ať už s dětmi, partnery, se zdravotním stavem či se situací, kdy je živitel rodiny bez zaměstnání. Slova útěchy, povzbuzení, lidskosti – ty všichni potřebujeme a pro ty si rádi jezdíme.

Slova útěchy si od nás všech zasloužil i Petr, který při cestě domů musel čelit nečekané ochotě městkých policistů, kteří mu za úplatu zkontrolovali stav auta. Petře, ale zase na druhou stranu, alespoň to máš teď úředně potvrzené, že ti opravdu to pravé přední světlo nesvítí. A popřáli ti alespoň k narozeninám, tak jako my ??

Ráno přišlo opět buzení kostelními zvony v šest hodin, ale vzhledem k tomu, že nebylo kam spěchat, vstal jen Jenda, který se dobrovolně ujal nákupu čerstvých rohlíků ke snídani. Přišel čas zúčtování, a tak jsme museli dělat i kus té úřednické práce, která i ke každé aktivitě patří. Výtvarných dílen se ujala maminka Žaneta a děti si spolu s ní vytvořily krásné a zajímavé gelové svíčky, které určitě zkrášlí okenní parapety mnohé domácnosti. Během dopoledne se s ostatními rozloučila rodina Dietrichových, která musela ještě vykonat dvě návštěvy v rámci aktivit a vedení našeho sdružení. Ostatní dospělí se věnovali přípravě oběda. Po dobrém jídle nastal čas úklidu celé fary, kterého se ujaly ochotné ruce přítomných žen. Tatínkové se úplně dobrovolně a bez protestů naopak ujali odvedení všech dětiček na hřiště, kde taťkové našli čas probrat si i ty své chlapské problémy, starosti a radosti. I muži mají své dny, říká přeci jedna televizní reklama, tak je třeba to, s láskou, respektovat.