Jednodenní akce sportovního klubu

V sobotu 12. září 2009 se vydal náš sportovní klub v počtu dvou dospělých, čtyř teenagerů a čtyř dětí na jednodenní splutí řeky Sázavy. Dvě rodiny v počtu celkem 6 lidí se bohužel odhlásily a nepodařilo se sehnat za ně žádné náhradníky, byť jsme se o to do poslední chvíle snažili. Přispěla k tomu asi i předpověď počasí, která na sobotu neslibovala žádné velké zázraky.

Počasí, to je jeden z velmi důležitých faktorů, při aktivitách v přírodě a na vodě pak zvlášť. Často přemýšlím nad tím, jak si nejeden z mých synů, jež jsou všichni zrovna v pubertě,  vytváří image tzv. “ tvrďáka“ a pak mi potajnu sděluje, jak se mu na vodu vůbec nechce jet, protože to bude hrozně studený. Tvrdý chlap přeci musí něco vydržet, musí se umět poprat s nepřízní počasí, nesmí hledět na nepohodlí a měl by si toto právě umět vychutnat a vědět, že když tohle všechno překonám, že vlastně zvítězím. Zvítězím nad svou leností, nad svou pohodlností, něco se naučím, něco se o sobě samém dozvím …… Všichni mí synové a dokonce i dcery,  nakonec docela rádi na Sázavu jeli. Předpověď sice nezněla příznivě, ale nakonec to nebylo tak hrozné, nepršelo, nefoukalo, i sluníčko sem tam vykouklo a voda, kterou jsme občas museli „ochutnat“ nebyla tak studená jako minulý rok na Lužnici.

Do lodí jsme nasedli pod městem Světlá nad Sázavou a všichni jsme měli radost nad tím, že je počasí alespoň takové jaké je. Stromy kolem řeky šuměly, okolo řeky chodící lidé nás halasně zdravili vodáckým „Ahooooj“ a nám bylo dobře. První nepříjemné místo nás potkalo v podobě náhonu, který odvedl velké množství vody z jezu pryč a my museli chtě nechtě poprvé vyzkoušet na vlastní kůži teplotu vody a lodě chvílemi táhnout téměř suchým korytem řeky. V lodích jsme si však vezli spousty dobrého jídla a tak jsme začali vyhlížet místečko na rozdělání ohně a na opečení klobásek k obědu. Zrádný mokrý a kluzký kámen při vystupování z lodi zapřičinil pád Moniky, jež se sice nepohroužila do vod Sázavy, ale odnesl to malíček na její levé ruce, který pochvíli divně začal natékat a nehorázně bolet. Lékarnička posloužila i tentokrát a tak Monika ošetřila nejedno rozbité koleno, ale i svůj prst. Oběd byl super, teplo ohně také. Mnozí si najivně usušili rukávy i nohavice, netušíc, co je za pár kilometrů čeká.

Vjeli jsme do jednoho z nejhezčích úseků řeky Sázavy,  do míst, kterým se říká “ Stvořidla“. Tento úsek je krajinově nádherný, koryto řeky se mírně svažuje dolů a je v něm množství ohromných balvanů přes které a kolem nichž voda sviští a šplouchá.  Proud je tam poměrně značný a vodáci teprve tady většinou pochopí, jak je důležité umět správné záběry pádlem. Když kormidelník volí cestu proudem, mezi kameny, které jsou všude, kam oko dohlédne a na svého „háčka“  při tom křikne magické slovo  „přitáhni“, že ten musí okamžitě zareagovat a udělat záběr přitažení tak, aby se špička lodi ihned dostala tam, kam je potřeba. Na Stvořidlech nebyl čas přemýšlet, jak že se to pádlo má správně natočit, tady to musel už každý jisto jistě vědět a znát. Svízelné bylo to, že stav vody byl těsně pod hranicí dobré sjízdnosti, a tak se často muselo opět vystupovat a v proudu naskakovat do lodí. Někdy vznikaly až komické situace, kdy kormidelník zůstal viset v proudu uchycen na balvanu a háček s lodí ujížděl do dáli sám. Být jenom o trošičku , tak o 1-2 cm vody víc, bylo by to úplně super, ale i tak se nám to hodně líbilo. Každý otestoval své schopnosti a svou kondičku. Z mnohých se navzdory chladnějšímu počasí řinul pot a někteří se i dobrovolně vykoupali. Stvořidla jsou náročná, to není žádná polská Pilica, tady to už chce opravdu něco umět. Ti, co dnes jeli a sjeli Sázavu „bez ztráty věnečku“ (bez cvaknutí) a to byli všichni, Ti se tímto pasovali na zkušené vodáky, které příště zase rádi vezmeme, aby si změřili své síly s vodním proudem.

Stvořidla skončila a nás čekala trochu vyčerpávající cesta „olejem“ do Ledče nad Sázavou. Pot pomalu usychal a my měli čas na povídání si navzájem, na sledování krásné krajiny kolem, na mávání dětem kolem vody a stále projíždějícímu vláčku,  který kolem nás po celý den jezdil sem a tam a který nás zdravil svým houkáním. Všudypřítomné kachny a volavky dodávaly malebné říčce pod námi tu správnou atmosféru, to nazažijete a neuvidíte jinak než právě z lodě.

Blížil se pomalu večer a my se všichni těšili až se objeví první stavení Ledče. Každá zatáčka se zdála už tou poslední a Aleš stále tvrdil, že už tak jenom jeden kilometr a budeme tam……nakonec jsem nevydržela a zeptala se rybáře na břehu: “ Prosím Vás, kolik kilometrů odsud je Ledeč ? “ Jeho odpověď však nikdo z nás nebral vážně, snad musel být s Alešem předem domluvený to jinak nebylo možné……prý asi tak jeden kilometr.

Domů jsme dojeli kolem půl osmé,  unavení, ale spokojení z hezky prožitého dne. Diplom by si zasloužili mnozí z nás, ale nakonec ho dostal jen nejmladší z účastníků výpravy,  sedmiletý Patrik, který byl poslušný, pracovitý a milý společník. Snad ještě nakonec se sluší dodat to, že Monika od toho nešťastného pádu před obědem, projela a protahala svou kanoi  i se svým háčkem celými  Stvořidly a hrdinně dopádlovala několikakilometrovým olejem až do cíle, aby druhý den ráno po bezesné noci Rtg snímek ukázal odštíplou kůstku v kloubu malíčku. Tři týdny ortéza a snad bude vše zase OK .  V naší rodině jsou nejen chlapi „tvrďáci“.