Ve středu 27. května 2009 proběhlo první klubové setkání nově založeného místního klubu ANR ČR Bystřice nad Pernštejnem.
(více informací naleznete v sekci Klubová setkání v Bystřici nad Pernštejnem)
Koordinátorem klubu je vedením o.s. Pěstounské rodiny kraje Vysočina a Asociací náhradních rodin ČR pověřena paní Marcela Dědová, na kterou se prosím obracejte ss svými případnými dotazy. Kontakt: marcela.dedova@seznam.cz, mob: 724 458 665
I tentokráte musíte litovat, že jste se s námi nevydali na první jarní vodu !!!!!
Počasí ze začátku teda nic moc, ale to jsme ještě netušili, co nás čeká v poledne při obědě. Opékali jsme si buřtíky, klobásky, zakusovali dobrý chlebíček a jedli ještě lepší těstovinový salát se zeleninou a do toho nám krásně cedilo . Mamka Monika, která byla hlavní oporou tohoto výjezdu a to nejen tou duševní oporou, ale i tou fyzickou či tělesnou, protože, když už jsme byli notně znavení, tak kromě dobrého slova dokázala vykouzlit z nějakého barelu v lodi, pro nás zemdlené i něco dobrého na zub a na spravení nálady.
Jak tak na to koukám, nějak jsem na začátku zapomněl napsat, kolik se nás tentokráte vlastně sešlo. Dohromady nás bylo 14, z toho 13 vodáků a jeden pěší turista. Jako obvykle hlavní základ tvořili Aleš s Monikou a pak já, Karel a další hromada dětí…. Áďa, Luci, Léňa a pak už jen samí chlapáci . .Tomášek, Míša, Marťa, Kuba, Evžen, Silva, Lešek a Patrik, co by ten pěší turista.
Začátek naší výpravy byl u mostu před Malým Beranovem a konečná v Lukách nad Jihlavou, tak bych řekl odhadem +/- 10 km poctivé vody. Lodní vybavení: 3 kajaky a 5 kanoí . Jaké bylo osazenstvo lodí nebudu rozepisovat, to se nám cestou stále trochu měnilo, ale ostatně to stejně uvidíte ve fotogalerii. Voda byla a také nebyla, hlavně na některých jezech jí bylo mnohdy málo maloučko, a tak se lodě musely přenášet nebo spouštět na provaze bez své posádky.
Tak a teď se vrátím k té vodě, která byla prostě všudéééé . . . . pokud byla voda pod námi, tak to ještě docela šlo, ale jen jsme zastavili na oběd a rozdělali oheň, nastala průtrž mračen, a tak jsme poledni přestávku zažili v pěkné potopě. Opékáni buřtů bylo zábavné, oheň byl stále zaléván proudy vody a mnohdy s posledním vypětí všech sil a za usilovného foukání do jisker se ho nakonec podařilo udržet a klobásky opéci. Je fakt, že nebýt dobrého nápadu, že si suché dřevo povezeme prostě s sebou z domova, abychom ho nemuseli složitě někde hledat, tak nevím nevím, jak by to dopadlo. Mokré dřevo totiž špatně hoří a když ještě na něj prší….. Všichni jsme si náramně pochutnali a ocenili teplo, které ohýnek vydával. Doma tohle totiž nezažijete nebo snad ano ? Jíte oběd a lije Vám za krk ? Oceňujete v pohodlí obýváku teplo sálající z kamen či radiátorů ? Ne, toho si totiž člověk váží až ve chvíli, kdy to nemá. Dokonce se nám povedlo usušit i Tomáše a to byl tedy výkon hodný umělců. Jeden nad ním a nad ohněm držel pláštěnku, jiný s ním otáčel až se z něj kouřilo….., ale nic platné, jak sednul do kajaku a ujel dva tři metry…..šup a byl tam zase a byl mokrý od hlavy až po paty, prostě dal se zase ždímat.
Jak, kde a proč se kdo koupal tentokráte nebudu moc rozebírat, to je každého soukromá věc. Já se raději koupu doma v teplé vaně, ale někdo to má třeba raději jinak než já. Ale přece jen se musím zmínit o benjamínkovi naší výpravy a to zase o Tomáškovi. Tomášek statečně bojoval s vodním živlem a to doslova skoro celou cestu. Statečně , i když skoro stále s drkotajícími zuby, ale o to s větší morální podporou všech členů výpravy. Důležité bylo, že cestu zdárně dokončil bez jediného zareptání a bez jediné slzičky, mámo. Ukázal, že udrží hlavu nad vodou, nezmatkuje a nevzdává se. Mnozí starší „drsňáci“ by si z něj mohli vzít příklad.
V Lukách jsem si zasprintoval na nádraží, kde na mne všichni koukali, jak na blázna, protože takhle promočenýho chlapa snad ještě nikdy neviděli. Záhadu však odhalili skoro vzápětí a to, když vlak projížděl okolo naší party, která ještě cvičila na řece přistávání a vylézání z lodí a posléze, jak jsem se dozvěděl, ještě i klouzání se po blátě (pardón Lucko, že jsem to na tebe píchnul) a pochopili to právě až, když jsem vykloněn z okénka vlaku řval: „ Jedúúú !! Hurááá !! “ a jednohlasně se ze břehu ozvalo: „ Ahóóój !! “. Přijel jsem s tranzitem a s vozejkem zrovna včas, abych stihl jednak předávání diplomů a jednak i hostinu, kdy Monika zase kouzlila vyndavajíc z nějakého dalšího barelu (a my mysleli, že už jsme všechno snědli) další a další sladké odměny pro nás, unavené a zemdlené vodáky.
A málem bych zapomněl na Aleše, bez kterého by tato výprava ani nemohla být, neboť je tím, kdo technicky zajišťuje celou akci. Řídí auto, navazuje lodě, studuje kilometráž, vybírá řeku, skáče pro topící se vodáky (pšššš, ale já to nebyl), rozdělává oheň, přetahuje jezy, splouvá ty, které nikdo nechce jet, učí nás přistávat, vystupovat z lodi (no nesmějte se i to je umění, vystoupit z lodi suchou nohou a necvaknout se přitom), účinně pádlovat, aby loď dělala co dělat má podle toho co chce a potřebuje ten, kdo v ní sedí a ne, aby dělala co chce řeka a říční proud. Proto na poslední řádce bych mu, jménem nás všech, chtěl moc a moc poděkovat, že to celé martyrium s námi vydržel až dokonce a že nás zase něco nového naučil.
Loučí se s vámi Kája
A zvu vás všechny, spolu s námi, zase na další voduuuuuuuuuuuu !!!!!!!!! Ahóóój !!!!!!
Sobota 16. května 2009, pošmourné ráno, ve vzduchu vlhko, ale 14 odvážlivců (4 dospělé osoby, 9 mládežníků a 1 malý kluk) vyráží po dlouhé zimě zase na vodu. Vadí nám, že občas máme vodu zespoda i zeshora, ale stejně je to krásné, to nám nikdo nevymluví. Ti méně stateční z nás (kupodivu takoví Ti „tvrďáci“), občas hudrají a vzpomínají na teplou postel a horký čaj (doma si toho však nikdy neváží), ale nás ostatní prostě láká poprat se se svou pohodlností a když je to jen na jeden den……tak to se přeci dá vydržet, ne ??
Na řeku byly spuštěny kanoe a kajaky a vyrazili jsme. Místy bylo vody málo, místy však docela dost na to, aby se dalo pěkně jet i plavat. Nejlépe si zaplavala Lucka, která zkoušela teplotu vody a hloubku řeky a posléze ještě mazlavost a kluzkost bláta, já si stejně myslím, že jenom záviděla malému Tomášovi. Tomášek totiž velmi odvážně, ač podruhé v životě na vodě, sedl do kajaku, na hlavu nasadil přílbu, na tělo navlékl plovací vestu, přes bedra přetáhl špricdeku, do ruky vzal kajakářské pádlo a odrazil se od břehu. Až na vodě zjistil, že to není vůbec žádná sranda, nešlo to a nešlo, jet rovně, stále mu to někam zatáčelo, motal se chudák jednou doleva jednou doprava, až mu Aleš pomohl takovým zázračným vynálezem. Světe div se, stačí k tomu kousek provazu a skoro vypitá Pet láhev matonky, kajakář ji táhne za sebou za zádí na provaze a ona drží za odměnu směr kajaku. Ve fotogalerii pak naleznete jednu fotografii, kde se Aleš pokoušel vyfotit Tomáška jak jede na kajaku, ale ten byl tak rychlý, že Aleš vyfotil právě jen tu Pet láhev taženou za zádí kajaku, dala jsem Vám ji tam proto, abyste mohli obdivovat vynalézavost českého lidu, Alešovo fotografické umění však za obdiv moc nestojí. Tomášek statečně bojoval s kajakem i s poslušností. Možná, kdyby více poslouchal instrukcí Aleše, nemusel by tolik bojovat obmotán na několika překážkách, které se v řece vyskytly. No ale, říkejte někomu, že nemá jezdit do proudu, když ………a už to bylo. Tomášek pocítil na vlastní kůži to, co jsme říkali na našem prvním klubovém setkání, vždycky poslechni, když vedoucí řekne, že se něco nebude dělat nebo že se něco nepojede, věř, že má více zkušeností než ty a že dobře ví, proč to říká. Teď se Tomášek JEN cvaknul a byla mu zima, ale jindy- jindy to může být zlé, hodně zlé a může to stát někoho i život. Tomášek už si to jistě bude pamatovat, ale stejně si zasloužil tu největší pochvalu ze všech zúčastněných. Nevzteknul se, vydržel až do konce, nezmatkoval, když se nabalil na kámen a trpělivě čekal s hlavou nad vodou a tělem v kajaku až Aleš pro něj skočí a osvobodí ho. Aleš ho vytáhl, postavil na šutr, vylil kajak, posadil Tomáše zpátky do kajaku, zašprickoval ho a jelo se zase dál – no prostě pohoda. A že sem tam pršelo, no a co, to k tomu taky patří.
Dojeli jsme nakonec naší cesty a Karel si zasprintoval, aby chytil vlak, který ho měl dopravit zpět pro auto. Dali jsme si svačinu, rozdali diplomy za účast na této super akci a Monika nám rozdala k vyplnění dotazníky. Jedna z otázek zněla: “ Co Vás nejvíce zaujalo ?“ Odpovědi : 1.Tomášek, 2. Lucky excelentní vypadnutí z lodi, 3. jaká tu byla švanda, 4.odvážlivost Tomáška, 5.Lucka a její pády do vody, 6. všecko bylo perfektní, 7.to jak mamka jela na vodu a Tomášek jak se třikrát cvaknul a byl hrozně statečnej, 8. jak se Tomášek statečně choval a pokračoval i když se třikrát cvaknul, 9. Tomáškův cvakot zubů. Další zajímavé odpovědi na dotaz, co jste nejvíce na této akci postrádali, byly např. neoprén a hezké počasí. Poslední otázka „Chcete ještě něco sdělit ?“ Odpověď : “ Že Aleš je supr vedoucí. “
Co k tomu všemu nakonec dodat ? Tomášek je kabrňák a byl dobrým maskotem celé naší výpravy. Pro kajak má obdarování, i když si to mnozí z Vás, zvláště pak po přečtení těchto řádků asi nemyslí. Aleš je supr vedoucí. Karel je fajn chlap a všichni, kdo s námi jeli, i když jsem se o nich ani slovem nezmínila, byli skvělí, byla s nimi legrace a byla to dobře strávená sobota, rozhodně lepší než doma v posteli u televize, Lešku, to mi musíš dát za pravdu. Zdravím Evžena, Silvu, Lenku, Andreu, Michala, Martina, Patrika a Totyho – i Vy zasloužíte, abyste tu byli jmenováni jako vítězové, vítězové nad pohodlností, vítězové sami nad sebou.
Vaše a Alešova Monika
Pozvání do solné jeskyně přijaly náhradní rodiny od KÚ v Jihlavě a to rovnou na dvou místech Vysočiny, v Pelhřimově a v Havlíčkově Brodě. Bohužel solné jeskyně mají jen omezenou kapacitu účastníků na jedno sezení a relexaci, proto se nikdy nemohly najednou sejít více jak dvě rodiny. Do Pelhřimova zavítaly na relaxační hodinku i dvě babičky, které mají ve své péči, jedna vnoučka a druhá vnučku. Doufejme, že se jim pobyt a povídání s námi líbilo a že se zase brzy některé naší aktivity zúčastní. Setkání bylo několik a probíhala od konce května do konce června 2009
více info najdete na těchto stránkách v sekci Klubová setkání Pelhřimov.
Volný pátek 1. května 2009 se zrovna nabízel k tomu, abychom si naplánovali cyklovýlet kolem Polné. Co však s těmi, kdo nemají kola a přeci s námi chtějí jet ? Operativně jsme tedy udělali změnu a vyrazili, jak na kolech tak pěšky. Manželé Štokrovi vybrali jedno z těch nádherných městeček Vysočiny, kde se najde hned několik zajímavých míst, které stojí za prohlídku a kde se můžete pokochat i nádherným výhledem na rybník i les a kde v klidu můžeme relaxovat a děti si zasportovat.
Na náměstí do Polné dorazilo 5 rodin se svými 14 ti dětmi. Sundání kol ze střech aut či z přívěsných vozíků trvalo jen chviličku a všichni ti, kdo chtěli trošku více sportovat se vydali za Zdeňkem, za vedoucím jezdcem. Počasí bylo super nádherné, obloha jako vymetená a sluníčko se jen smálo. První zastávka nebyla daleko, v podstatě jsme všichni, koláci i pěšáci, začali prohlídkou muzea Staré školy, kde jsme obdivovali malilinkaté dřevěné lavice dřívějších školáků, husí brka a kalamáře jako prostředky pro psaní pro ty bohatší a tabulky s uhlíkem pro ty chudší děti. Sešity ? Ty rozhodně neměli a i obyčejný papír byl prý velkou vzácností. Všem se nám líbilo přírodovědné oddělení, kde se nachází i takové rarity jako je dvouhlavé telátko nebo šestinohý sysel.
Cesta pokračovala prohlídkou židovské synagogy a pak ti zdatnější vyrazili na cestu na kolech a ti méně zdatní se uchýlili do cukrárny, kde načerpali síly, aby mohli snadněji, pěšky, vyrazit směrem k rybníku. Po návratu cyklistů došlo na doplnění kalorií zeleninovým těstovinovým salátem z dílny maminky Terezy, chleby se salámem a sýrem přišly k chuti, limonády svlažily hrdla. Jen dospělákům chyběla ke štěstí ta polední kávička, viď Franto ? Tak snad i na tu dojde, příště.
Celou naší výpravu přišly pozdravit ještě další tři maminky se svými dětmi, které si do těchto míst také udělaly svůj páteční – sváteční výlet. I jejich děti se zapojily do našich her a soutěží, které Aleš se svými pomocníky pro ně zorganizoval. Diplomy byly rozdány, bonbóny a lízátka snědeny.
Mnozí byli akcí i slovem potěšeni a povzbuzeni a to nás velmi těší. Někteří však byli zklamáni a to je nám líto. Je velmi zvláštní, že právě Ti, kdo většinou nic nedělají, k ničemu sami ruku nepřiloží, velmi snadno pak druhé kritizují. Proto Vám, reptalům, navrhuji, vemte si na starosti byť jen jednu z našich aktivit, obstarejte všechno od A do Z a pak zase my zhodnotíme, jak se Vám povedlo nás pobavit, jak se Vám povedlo udělat to všechno pro nás úplně zadarmo a to vše ve Vašem volném čase. Uvědomte si, prosím, že naše organizace stále stojí na bázi dobrovolnosti a že máme doma každý své rodiny, mnozí z nás chodí buď do práce nebo jsou doma, ale asi rozhodně s více dětmi než máte doma Vy sami. Akce vymýšlíme, připravujeme a organizujeme po nocích a děláme to pro ty lidi, kteří s námi chtějí jezdit. Kdo nechce s námi jezdit – jezdit nemusí, kdo nechce být členem našeho sdružení – nemusí jím být a pokud má někdo vůči nám kritiku, ať to raději příště řekne rovnou do očí, bude to bolet rozhodně méně. Děkujeme !!
A Vám ostatním musím říci, že mne z celého dne potěšilo několik věcí, zaprvé, že bylo nádherné počasí, za druhé, že jsem si mohla povídat s těmi, kdo to potřebovali a koho to povzbudilo a potěšilo, za třetí, že jsem nemusela jet na kole, i když mi ho manžel ten den ráno dal jako dárek, za čtvrté, že děti byly vděčné za výlet, za zmrzlinu, za soutěže, za diplomy, prostě za celý krásný den strávený v pěkném prostředí při činnostech, které je zajímaly. A ještě jedna věc mne potěšila a to informace, že Tereza se Zdeňkem a s Románkem s námi chtějí jet i letos znova na rodinnou vodu, že se jim s námi vloni líbilo a že nás mají rádi. I tohle nám dává sílu pokračovat v této práci.
Aby příspěvek nebyl anonymní, podepíši se, i když asi všichni víte, odkud vítr fouká, že ??
Článek napsala Monika.
