V pondělí 20.10.2008 se uskutečnilo setkání pěstounských rodin našeho sdružení se šesticí mladých lidí ve věku 15 až 17 let, kteří přijeli z anglického Wirralu. Občanské sdružení Slunce z Jihlavy, které podporuje mezinárodní přátelství a spolupracuje s organizací Wirral Youth Community Service, která tyto mladé lidi do Čech přivezla a doprovázela je i na našem setkání, byla nadšena tím, jak jsme se ujali celého setkání a dokázali vymyslet tak nádherný program. Musíme říci, že lví podíl na průběhu celého programu a na jeho úspěchu mělo nádherné počasí a výběr místa našeho setkání. Křemešník s jeho rozhlednou, krásně vybarvenými stromy, sluncem, které nás hřálo, dobrou velkou kávou z místního zrenovovaného hotelu, novým lanovým centrem pro větší a odvážné, s trampolínami a kuličkovým skluzavkovým hradem, to vše pak zamíchané dohromady a ozdobené jako šlehačkou na dortu buřty opečenými nad ohněm jako českou specialitou. Čtyři rodiny se svými 16 ti dětmi nejen celý den odpočívali a relaxovali v krásném prostředí, ale i odpovídali na dotazy mladých angličanů. Velmi jsme ocenili nelehkou práci překladatele, kterého vyslalo sdružení Slunce a který byl nejen profesionální, co se týče jazyků, ale i lidský, příjemný a komunikativní jako člověk. A na co se nás vlastně ptali? Jejich otázky byly zaměřeny právě na oblast pěstounské péče u nás v Čechách a na rozdíly mezi anglickou a českou pěstounskou péčí. Tito mladí totiž sami žijí v pěstounských rodinách, proto bylo o čem povídat celý den. Kolem třetí hodiny jsme se pak auty přesunuli do prostor sdružení do Pelhřimova, kde jsme našim menším dětem pustili film na videu, my větší si udělali pohodlí u kávy, čaje a sušenek a vrátili se k tématu pěstounské péče, adopce, dětských domovů, biolgických rodin apod. Dozvěděli jsme se mnohé velmi zajímavé věci a myslím, že toto setkání nás obohatilo navzájem. Loučení s Amandou, Kim, Martinem, Robem, Jamií a Paulem bylo velmi srdečné, jako by se v nás ozvalo to, co dělá pěstouna pěstounem – byli to „děti“, které potřebovaly pomoc, tyhle děti jí však naštěstí našly. Uvědomili jsme si, že je to všude na světě stejné, většině lidí není osud takových to dětí lhostejný. Stisk ruky Davida a Jeanette, jejich anglických průvodců, byl dlouhý a pohled jejich očí vyjadřoval obdiv, k nám pěstounům, za to co pro „naše“ děti děláme, za to jací jsme a v neposlední řadě i za to, jak jsme program pro ně vymysleli a že nám i jim bylo ten den moc dobře.

Poděkování od Davida a Janett přišlo emailovou poštou, kdo neumí dobře anglicky má pod tím i český překlad, který přišel současně s anglickou verzí. ………a nesmějte se, prosím.

Hello Ales

Sorry it has taken me so long to write to you.
Jeanette and I wanted to say thank you to you and all the other foster carers parents for making our visit to Czech Republic so enjoyable.
It was good to met you in the forest and join you for lunch around the fire
I think all our young people got something positive from the day especially the question and answer session back at your office
Will you please thank everybody else that was involved and tell them that we
enjoyed it

Regards
David

Ahoj Ales

Je mi líto, ze má vzít mi tak dlouho psát.
Jeanette a chtel jsem podekovat Vám a vsem ostatním podporu rodicu pecovatelu pro nasí návstevy Ceské republiky tak, aby vyuzitelná.
Bylo dobré, aby vás potkal v lese a pripojit vás k obedu kolem ohne
Myslím, ze vsichni nasi mladí lidé neco pozitivního ode dne, zejména pokud jde o otázky a odpovedi zasedání zpet na svou kancelár
Mohl byste prosím podekovat vsem ostatním, aby byl zapojen a reknete jim, ze jsme se to líbilo

Pozdravy
David

[Show as slideshow]

V neděli ráno 19.10.2008 se vydala parta šesti dětí a tří dospěláků pokořit řeku Lužnici a navzdory podzimnímu počasí si udělat hezký výlet podzimní krajinou. Počasí bylo věru říjnové, svítilo slunce, ale hřálo už jenom malinko, mírně pofukovalo, ale i to stačilo na to, aby ruce mokré od vody trošku červenaly a občas i mrzly. Řeka byla prázdná, kupodivu byly naše kanoe jediné, které čeřily její hladinu a rušily kachny v jejich odpočinku. Chaty kolem vody také zely prázdnotou, a tak jsme pluli ztichlou krajinou, obklopeni krásně vybarvenými lesy a slunce, které celou dobu plavby svítilo proti nám, údolím řeky, zlatě barvilo hladinu až nás oči bolely a my se museli mnohokrát spoléhat na další naše smysly, které vnímaly, že se blíží jez nebo peřej. Posádky lodí, jmenovitě Leszek s Andrejkou, Toty (Jakub) s Michalem, Karel s Luckou, Martin na kajaku a Aleš s Monikou byly po celou dobu plavby velmi statečné. Diplom by si však asi nejvíce zasloužil Karel, který sedl do kanoe a po úspěšném sjetí druhého jezu se jen tak mezi řečí zmínil, že vlastně nikdy v životě nejel řeku a nikdy v životě nesjížděl žádný jez, a to je na světě už půl století. Jediný Karel dojel do cíle a věřte nebo nevěřte, nemusel  hledat v autě suché oblečení, dojel totiž jako jediný úplně suchý (jen jedna ponožka se mu namočila).Představte si, že měl  tak velkou důvěru  ve vedoucí loď, že když její posádka Aleš  s Monikou stojíc pod jezem křikla:    “ Pojeďte, nic to nedělá“, rozjel se k jezu a normálně ho bez problému s Luckou na háčku sjel. To, že tam Aleš i Monika stojí po pás v ledové vodě a drží svou loď plnou vody břichem nahoru zahlédl prý jen koutkem oka, ale nelekl se a jez úspěšně zdolal. A proč Aleš s Monikou zkoušeli, jak je voda studená? Mnohaleté zkušenosti sice veleli Alešovi, aby před jezem zastavil a nejprve vylil vodu z lodi, ale jez se mu zdál natolik neškodný, že to podcenil a to se jim pak stalo osudné. Na jezu se voda v lodi přelila všechna do špičky a zatížila ji natolik, že pak už nebyla žádná šance, jak nenabrat pod jezem do lodě další vodu, a pak už vám žádné velké zkušenosti nejsou nic platné. Monika pak o to více musela pádlovala, aby se zahřála a byla ráda, že do cíle zbývá jenom nějakých 6 km. Lucka ráno při jízdě v autě řekla: “ Maminka jezdí na vodu kvůli našemu tatínkovi, protože on to má rád a maminka má zase ráda našeho tatínka“. Musím se Vám lidi přiznat, že v mokrém studeném oblečení, s drkotajícími zuby, s červenými prsty, které svírají pádlo, se stuhlýma ledovýma nohama jsem si snad s každým pohybem pádla tuto větu připomněla. Ano, jezdím na vodu, kvůli svému muži, ale i kvůli svým dětem, aby se učily překonávat nepohodlí a překážky, aby neseděly doma u počítače a televize, abychom byli jako rodina aktivně spolu a v neposlední řadě i proto, že při takových to aktivitách se lidi nejvíce poznají. Podzimní Lužnice byla dobrá akce, náročná akce, ale nevzdali jsme to a ujeli naplánovaných 18 km. Na konci cesty nás čekalo teplé suché oblečení a dobré jídlo, ani nevíte, jak jsme si všichni pak těch to obyčejných a  samozřejmých věcí vážili.

[Show as slideshow]

V sobotu 11.října 2008 proběhlo další setkání našeho sdružení a to na divadelním představení v Kulturním domě v Třešti. Od 16 hodin nás z jeviště přivítalo Divadlo mladých umělců divadelního souboru Karla Čapka, které si připravilo úžasnou pohádku “ O brýlaté princezně “ a našemu sdružení vstupné zasponzorovalo. Celá pohádka byla protkaná hezkými písničkami, vtipnými dialogy, všichni mladí umělci se svých rolí zhostili nadmíru dobře a celá pohádka se určitě líbila nejen malým divákům, ale i těm velkým. Je jen škoda, že jste mnozí z Vás nepřijeli a nemůžete tedy říct, jestli je pravda to, co se inzerovalo na všech letáčcích a plakátech a to: … že ta princezna je brejlatá, co na srdci, to na jazyku má. Ta princezna je brejlatá, ale srdce, to má ze zlata… My, co jsme tam byli, víme své a všem, kteří se podíleli na tvorbě a přípravě celého představení DĚKUJEME !! Byť jsem sama již nějaký ten pátek dospělá, na konci jsem i tu slzičku utřela… a nestydím se za to !!