Podzimní Lužnice

V neděli ráno 19.10.2008 se vydala parta šesti dětí a tří dospěláků pokořit řeku Lužnici a navzdory podzimnímu počasí si udělat hezký výlet podzimní krajinou. Počasí bylo věru říjnové, svítilo slunce, ale hřálo už jenom malinko, mírně pofukovalo, ale i to stačilo na to, aby ruce mokré od vody trošku červenaly a občas i mrzly. Řeka byla prázdná, kupodivu byly naše kanoe jediné, které čeřily její hladinu a rušily kachny v jejich odpočinku. Chaty kolem vody také zely prázdnotou, a tak jsme pluli ztichlou krajinou, obklopeni krásně vybarvenými lesy a slunce, které celou dobu plavby svítilo proti nám, údolím řeky, zlatě barvilo hladinu až nás oči bolely a my se museli mnohokrát spoléhat na další naše smysly, které vnímaly, že se blíží jez nebo peřej. Posádky lodí, jmenovitě Leszek s Andrejkou, Toty (Jakub) s Michalem, Karel s Luckou, Martin na kajaku a Aleš s Monikou byly po celou dobu plavby velmi statečné. Diplom by si však asi nejvíce zasloužil Karel, který sedl do kanoe a po úspěšném sjetí druhého jezu se jen tak mezi řečí zmínil, že vlastně nikdy v životě nejel řeku a nikdy v životě nesjížděl žádný jez, a to je na světě už půl století. Jediný Karel dojel do cíle a věřte nebo nevěřte, nemusel  hledat v autě suché oblečení, dojel totiž jako jediný úplně suchý (jen jedna ponožka se mu namočila).Představte si, že měl  tak velkou důvěru  ve vedoucí loď, že když její posádka Aleš  s Monikou stojíc pod jezem křikla:    “ Pojeďte, nic to nedělá“, rozjel se k jezu a normálně ho bez problému s Luckou na háčku sjel. To, že tam Aleš i Monika stojí po pás v ledové vodě a drží svou loď plnou vody břichem nahoru zahlédl prý jen koutkem oka, ale nelekl se a jez úspěšně zdolal. A proč Aleš s Monikou zkoušeli, jak je voda studená? Mnohaleté zkušenosti sice veleli Alešovi, aby před jezem zastavil a nejprve vylil vodu z lodi, ale jez se mu zdál natolik neškodný, že to podcenil a to se jim pak stalo osudné. Na jezu se voda v lodi přelila všechna do špičky a zatížila ji natolik, že pak už nebyla žádná šance, jak nenabrat pod jezem do lodě další vodu, a pak už vám žádné velké zkušenosti nejsou nic platné. Monika pak o to více musela pádlovala, aby se zahřála a byla ráda, že do cíle zbývá jenom nějakých 6 km. Lucka ráno při jízdě v autě řekla: “ Maminka jezdí na vodu kvůli našemu tatínkovi, protože on to má rád a maminka má zase ráda našeho tatínka“. Musím se Vám lidi přiznat, že v mokrém studeném oblečení, s drkotajícími zuby, s červenými prsty, které svírají pádlo, se stuhlýma ledovýma nohama jsem si snad s každým pohybem pádla tuto větu připomněla. Ano, jezdím na vodu, kvůli svému muži, ale i kvůli svým dětem, aby se učily překonávat nepohodlí a překážky, aby neseděly doma u počítače a televize, abychom byli jako rodina aktivně spolu a v neposlední řadě i proto, že při takových to aktivitách se lidi nejvíce poznají. Podzimní Lužnice byla dobrá akce, náročná akce, ale nevzdali jsme to a ujeli naplánovaných 18 km. Na konci cesty nás čekalo teplé suché oblečení a dobré jídlo, ani nevíte, jak jsme si všichni pak těch to obyčejných a  samozřejmých věcí vážili.