V poledne ve čtvrtek 30. července 2009 se do Nové Cerekve začaly sjíždět rodiny z blízkého i dalekého okolí, aby spolu mohly strávit čtyři dny pod stany v lůně krásné přírody naší Vysočiny. První den bývá trošičku organizačně náročnější, neboť je potřeba společnými silami postavit zázemí našeho minitábora, a tak kromě vlastního stanu je nutno postavit kuchyň, jídelnu, dovést hadicí vodu z nedalekého potůčku a postavit dětem jejich oblíbenou velkou trampolínu. Trampolína je při našich akcích tak vytížená, že únava materiálu je na ní již trochu znát , a proto bylo potřeba ji napřed poopravit autogenem, čehož se ujal Aleš se dvěmi tatínky. A pak už mohly děti jen dovádět, malé, velké i největší.

Program celého letošního setkání rodin pod stany se odvíjel v duchu sportovním, což kupodivu všichni přítomní uvítali a ocenili. Trochu jsme se báli, jestli letos vůbec někdo přijede, když po něm budeme chtít, aby se hýbal, ale zájem rodin téměř převýšil kapacitu našeho tábora. V poslední fázi příprav při počítání účastníků vyšlo najevo, že nás bude celkem 10 rodin, 18 dospělých a 29 dětí různých věkových kategorií.  O  dobré jídlo se nám postarala naše skvělá babička Eva, která uvařila nejen vynikající hovězí polévku na první společnou večeři, ale i mimořádně chutný guláš s telecího masa. Organizace zásobování čerstvým pečivem se ujal Milan s Majkou a každé ráno jezdili do Nové Cerekve do soukromé pekárny pana Velíška, kde pro nás domluvili i padesáti procentní slevu a přiváželi nám tak každé ráno křupavé rohlíky a dostatek chleba.

V sobotu k nám do tábora zavítala na pozvání Moniky, zubní dentistka, která všem našim přítomným dětem  vysvětlila, proč je důležité čistit si své zuby a hlavně,  jak si je správně vyčistit a jakým zubním kartáčkem. Přednáška byla zajímavá a děti kupodivu trpělivě seděly a měly spoustu dotazů na které jim paní dentistka dokázala vždycky s milým úsměvem odpovědět.

Sportovních aktivit jsme měli naplánováno hned několik a to výuku základů kanoistiky, která probíhala na místním rybníku Valkounov, který máme v podstatě za zády tábora. Výuky se účastnili nejen děti, ale i někteří dospěláci a bylo u toho mnoho legrace a smíchu. Výuka plavání byla samozřejmostí, neboť nádherné slunečné počasí k tomu přímo vybízelo. Plavali jsme nejen v našem místním rybníku, ale vypravili jsme se i na jedno celé odpoledne na přírodní koupaliště, které je přímo v obci Moraveč. Děti nenechaly odpočinout ani tobogán, který byl otevřen zdarma ani skluzavku ani skákací prkno. Výuka volejbalu probíhala také na sportovišti obce Moraveč a úplně hravě jsme dokázali obsadit obě poloviny hřiště. Do hry se zapojili všechny věkové kategorie a byla radost sledovat, jak si rozumějí a jak posléze mizí kyselé obličeje teenegerů, neboť pochopili, že volejbal není nudnou hrou staříků a stařenek, jak si doposavad mnozí z nich mysleli. Troufám si říct, že i příští rok budou žebrat o to, abychom si mohli pronajmout sportoviště a sehrát pár pěkných utkání a to asi nejen ve volejbalu, protože je lákalo  i hřiště na nohejbal,  fotbal i tenis ( mládeži, to nám asi ty čtyři dny stanování nebudou stačit). Když se sejde skvělá parta lidí jde to všechno nějak samo a je u toho hodně smíchu, radosti a dobré nálady. Jen jedna událost byla pro nás všechny nemilá a to, že naše maminka Blanka si v zápalu boje pochroumala Achilovu šlachu a musela nejen navštívit místní nemocnici, ale ještě ten den večer odjet domů a podstoupit operaci. Bohužel tím pro ní neskončilo jen stanování, ale nemohla se zúčastnit ani letošního vodáckého zážitku na polské řece Pilice, kde jsme ji hodně postarádali. Blanka je tedy nyní po operaci, má nohu v sádře a čeká ji rehabilitace, nicméně se prý těší na další ročník stanování, na volejbal prý také půjde, ale už asi jenom jako rozhodčí.

Úraz byl nemilý, bolestivý, ale Blanka byla statečná, ovšem vysvětlete jejím třem dětem, že sotva včera přijely tak dnes musí odjet domů. Nakonec se ukázala solidarita, kamarádství a obětavost mezi námi a dvě děti s námi zůstaly až do konce stanování. Maminka Jarka a maminka Žaneta se o ně postaraly tak, že byste nikdo nepoznal, že tam, Blanky děti, nemají vlastní maminku. Tatínek Petr nabídl svoji pomoc Blance při jejím rychlém převozu domů a i při konečné dopravě jejího auta zpět do místa bydliště.

Mohla bych tady popisovat den za dnem, hodinu za hodinou celého našeho prodlouženého víkendu, ale shrnu to do pár konečných vět. I letos jsme se tu sešli výborná parta. Každý přiložil ruku ke společnému dílu, každý byl svým způsobem přínosem pro ty druhé. Dětem se líbilo všechno od A do Z. Pochvalu zaslouží všichni naši teenegerové, kteří se s vervou ujali přípravy noční bojovky a přímo úžasně připravili i šipkovanou a cestu za pokladem.

Všechny maminky a všichni tatínkové se jednohlasně shodli na tom, že největší ocenění si však zaslouží mladá maminka Lucka, která mezi nás přijela se svým vlastním pětiletým Honzíkem, aby načerpala zkušenosti ohledně pěstounské péče, neboť sama touží přijmout pod svá křídla nějaké to, nikým něchtěné, dítě. Maminka Lucka se totiž po celou dobu tábora naprosto plně a cele věnovala všem dětem a získala si tak srdce nejen dětí, ale  i nás dospělých. Takovou to pomocnici je třeba si hýčkat a na rukách ji nosit.  Lucko, děkujeme Ti za Tvou ochotu a za trpělivost s našimi ratolestmi, doufáme, že Tě od tvého záměru jít do náhradního rodičovství, neodradily.

Těšíme se na setkání s Vámi zase příští rok !!

Pondělí 13. července 2009, dvě velká auta se začínají plnit věcmi a lidmi. Vozík je plně naložen loděmi – letos se vezou  kanoe i kajaky.  Na letošní vodácké soustředění odjíždí tři dospěláci – muži a s nimi 11 dětí a mládežníků. Nasedají do aut a opouští pohodlí domova, vydávajíc se za prázdninovými zážitky. Na dálnici jsou naplánovány dvě zastávky, na první, ve Velkém Meziříčí, přibírají do party dva kluky, Dominika a Patrika a na druhé, v Brně, přistupuje Ondřej. Jede se dál,  cíl je jasný, jedou pokořit řeku Moravu a její přítoky. Trochu neplánovaně musím zůstat doma s nemocnou rukou, a tak sleduji celou výpravu jen telefonicky a tudíž i útržkovitě. Jako každá máma a manželka v jedné osobě si trochu dělám starosti, ale ….

Podle toho, co jsem zaslechla v telefonu a taky podle toho, jak děti doma, po návratu, vyprávěly, Vám teď podám jakous takous zprávu.

Letos našla naše výprava místo na břehu řeky Moravy a zatábořila na něm po celý týden. Mělo to prý něco do sebe, neboť ubylo mnoho starostí a práce s balením stanů a kuchyně. Každý den tak vyráželi na řeku poměrně čerství a plní elánu. Několikrát za týden sjeli horní úsek Moravy, protože jim připadal krajinově i vodácky nejzajímavější, na tom spodním úseku to už prý byl samý komár. Morava je řeka poměrně čistá, proto se na mnoha místech zastavovali a s radostí, v těch šílených vedrech, se vykoupali. Uprostřed týdne jsem byla, jako domácí spojka, vyzvána, abych zkontrolovala na raft servru, průtok malé říčky s názvem Moravská Sázava. Informace o stavu vody byla příznivá, a tak další den vyrazili testovat i tento přítok Moravy. Říčka byla sice o něco špinavější, to je pravda, ale taky pěkná. Podle slov místních domorodců měli velké štěstí, neboť normálně má tato říčka vody pouze po kotníky, ale po těch deštích, co byly tam někde nahoře, kde Moravská Sázava pramení, byl tento den, zrovna tím dnem, kdy má vody habaděj a dá se po ní jet.

Letos získal Aleš, co by vedoucí celého vodáckého soustředění, k sobě do party, dva další muže, Petra a Kryštofa. Petr – táta a pěstoun, (uf – mě nějak vždycky dělá potíže všechny ty jejich děti spočítat) –  Petr je táta osmi dětí.   Kryštof, je jedním z jeho nejstarších synů. Kryštof, to jméno jsem slyšela v telefonu a slyším ho v souvislosti s řekou Moravou ještě i dnes, jak někdo vytáhne nějaký zážitek z Moravy…..hned se mluví o tom, jak Kryštof dobře jezdí na kajaku, jak dobře fotí a taky, že prý děsně dobře – vaří…… a já musela zůstat doma !! (a to jsem tu trnula strachy, jak to zvládnou)

Dobře to zvládli, všichni. Některé posádky se sice trošičku dohadovaly, ale na to zase pro změnu, Aleš,  zná dobrý recept – “ Hej, kluci, nehádejte se a pádlujte nebo až dorazíte do tábora nebudete mít nic k večeři. A proč? No, protože Vám to všechno sníme než vy dojedete“. Jo a jak jde o jídlo, to byste měli vidět, jak se pak snažili a když ještě k tomu vařil Kryštof ….   Je pravda, že některé posádky by přišly o jídlo asi každý večer, a tak bylo občas na místě je prohodit, aby byl klid. V závěru týdne si všichni už docela zvykli a pádlovali a pádlovali a někteří i plavali.

„Jo a mami, víš, že pro mne Kryštof musel skočit ?  Aha to jsem ti asi raději vůbec neměl říkat, viď ? “  Nee, to raději jako maminka milovaného synka nechci slyšet, ale Kryštofe – děkuji.  No řekněte, co by si tam bez toho Kryštofa všichni počali, kdyby tam nebyl ?

Sluníčko pálilo celý týden o stošest, na internetu povídali něco o bouřích, krupobití, polámaných větvích a snad i povodních na olomoucku, ale naše výprava nic takového nezaznamenala. Občas zapršelo, ale vždycky jen v noci, když odpočívali po celodenní námaze. Všichni přijeli domů radostní, zdraví, šťastní a plní dojmů. I náš Michal mluvil a mluvil a mluvil o svých zážitcích. Mluvil  o tom, jak se naučil správně, jako „háček“ přitahovat, jak se naučil, jako „zadák“ kormidlovat, mluvil o tom, jak s Alešem (tedy on říkal s tátou, ale abyste tomu správně rozumněli používám jméno vodáckého vedoucího a instruktora vodní turistiky) vjížděl do proudu a dělal tzv. „traverz přes proud “ – no řeknu Vám lidi, že kdo víte, že náš Michal měl dříve doma přezdívku „mlčící muž“, že byste jen žasli, co všechno ze sebe sypal… no samozřejmě neopomněl ani na Kryštofa a taky na Petra, co by zdravotníka a řidiče výpravy.

Maminky a tatínkové, chybu jste udělali, že jste své děti s nimi neposlali. Já si tedy doma docela bez nich odpočinula. Příští rok si to však užiju ještě o něco lépe, protože budu vědět, že mé děti jsou v dobrých rukou (chce se mi dodat – v dobrých rukou krále Miroslava, ale správně by to mělo znít takto:  Naše děti byly v dobrých rukou krále Kryštofa, spolu s Alešem a Petrem).

A Vy, milé děti a dorostenci, chybu jste udělali, že jste letos s nimi nejeli, ale třeba Vás toto mé vyprávění o zážitcích z řeky Moravy natolik nadchlo, že příští rok nebudete váhat a hned, jak se objeví zpráva o tom, že se chystá další týdenní vodácké soustředění, kde se můžete nejen bavit, ale i něco naučit, nezaváháte ani chviličku a přihlásíte se s obavami, aby pro Vás ještě alespoň jedno místečko vyzbylo.

Podle slov přítomných a děkovných emailových zpráv, jež k nám domů přišly od rodičů účastníků,  pro Vás sepsala

Monika

[Show as slideshow]

Vodáckému výcviku předcházely silné deště a někde  i povodně. Na řekách je vyhlášen povodňový stav. Sobota 4. července 2009 se však blíží a vedoucí vodáckého výcviku zvažují, kam a na kterou řeku děti a mládež vezmou, aby o pro ně nebylo nebezpečné. Narychlo dokupujeme další plovací vesty, aby si je mohly vzít i všichni starší 15ti let, i když to pro ně ze zákona není povinné.

Vyrážíme dopoledne v 10.00 z Nové Cerekve směrem na říčku Jihlavu a to konkrétně na její horní úsek a využijeme tím darů přírody a splujeme si úsek, který za normálního stavu vody není sjízdný. Naše sestava se stále mění, dnes s námi vyráží ze „starých“ mazáků – Martin a Tomášek na kajaku,  na kanoe usedá Lenka, Iveta, Aleš s Monikou, Leszek s Michalem, Andrejka s Luckou a na pochod s košíkem na houby se vydává Patrik – zálesák. Poprvé s námi jedou – dospělák Kryštof , který předvádí své umění na  kajaku a jeho mladší sourozenci Denisa, Ivan a Bětka. Na poslední chvíli se nám do party hlásí roinka až z daleké Břeclavi, a tak Hanka a Radek vezou na „porcelánu“ svou Lucku a Ondřej se za nimi vydává na nafukovací kanoi, což je pro nás trochu nezvyklé plavidlo, ale přesvědčili jsme se, že kdo umí – ten umí.

Počasí nám velmi přeje, vody je naprosto přiměřeně, „háčkové“ se snaží zavděčit „zadákům“ a ti se snaží loďě kormidlovat tak, aby oni byli pánem každé situace. Pár cvaknutí – to musí být vždycky, to by jinak nebylo to správné vzrůšo. Oběd pečeme opět na ohni, ale tentokrát nám nelije za krk žádná průtrž mračen. Koupeme se, někteří dobrovolně, někteří nedobrovolně, ale počasí je nám příznivé až skoro dokonce výpravy. Snad abychom nevyšli ze cviku, začíná tak pět kilometrů před koncem drobně poprchávat. Aleš se neudrží a pronese: “ To je dobře, že jen tak mírně mrholí a kape, to není tak nepříjemné jako minule“. A to asi neměl říkat, neboť bylo zase o kus hůř. “ Schovejte se pod stromy, tam neprší“, povídá a za okamžik už zase mění své doporučení na: “ No tak raději pojedeme, ono snad pod těmi stromy prší víc než na volné řece, ale aspoň, že není zima.“ A je hůř. Jakoby jsme museli opravdu projít úplně vším, začíná foukat a Jihlavu jakoby nám vítr stále posouval dál a dál. Vidíme komíny, ale město a ten most pod kterým máme končit stále někde v nedohlednu. A je to tady, dětem začíná být zima, kdo by si bral na sebe do lodě bundu, když na začátku byly tropické teploty? A tak Leszek svléká obětavě svou šusťákovou bundu a balí do ní Tomáše, který již sedí u něj v lodi na „porcošu“ a drkotá zuby. Monika se nemůže koukat na Bětku a její promodralé rty , husí kůži a klepající se bradu, svléká si tedy tričko a díky rozdílným velikostem se do něj Bětka skoro celá může zabalit. „Tvrďáci , Ti něco vydrží, viď Leszku ? “

Předposlední jez prověřuje tělesnou kondici všech zúčastněných, neboť ten kdo zůstal v lodi musel sjet dlouhý táhlý jez a ustát dole pod ním vlnobití a silný proud, ten také musel dokázat na vhodném místě s lodí přistát a nabrat do ní svého notně vyčerpaného „háčka“, který se tam dobelhal po krkolomné cestě buší, který musel nejprve zvládnout vyšplhat se do příkrého bahnitého svahu, aby po pár metrech musel opět klouzat po zadku dolu k řece. Někteří to vzdali a s pádlem v ruce vešli do vytoužené Jihlavy po silnici, pak  ještě nasedli a těch 300 metrů k parkovišti, kde byl cíl, tam ještě dojeli na kanoích. Svačina byla fakt opravdu zasloužená, to mi věřte. Nikdo nereptal, nikdo si nevybíral, snědlo se všechno, všecičko, co jsme měli s sebou.

Aleš s Kryštofem odjeli pro auta a my se opět začali slunit a opalovat a nevěřili tomu, že ještě před chvilkou nám mohla být taková zima. Aleš nám se smíchem povídá: “ A to nám ještě nesněžilo.“ Aleši už raději mlč, prosím tě.

Rozdali jsme všem účastníkům krásné diplomy za jejich účst na této sportovní akci, ale diplomy tentokrát nebyli jen za účast, ale i za úsměvy, vytrvalost, výdrž, odhodlání, obětavost, soucit, za pomoc…….no prostě, že nám spolu bylo opět moc fajn a to i přes závěrečné nesnáze. Na druhou stranu, tyto nesnáze lidi hodně stmelí, ukážou co v každém z nás je a dokážeme si pak vážit i drobných samozřejmostí, které v běžném životě skoro nevnímáme.

Tuto sportovní aktivitu finančně podpořily :

Pojeďte s námi příště !!  V září bude poslední jednodenní výcvik, pak si už budeme skoro nazouvat na nohy lyže, ale to s námi taky můžete jet. Aleš nám všem slíbil, že už bude mlčet a nebude si počasí vůbec všímat.

[Show as slideshow]

Počátkem prázdnin, 2. července 2009, jsme se s našimi dětmi dohodli na uspořádání prázdninových výtvarných dílen. Děti se daly do barvení šablonek barvami na sklo, bez ohledu na svůj věk, z přiložených fotografií vidíte, jaký úspěch dílny měly.

Více info najdete v sekci našich stránek pod názvem Klubová setkání Pelhřimov.