V pondělí 30.března 2009 se opět sešly rodiny z Třebíče a blízkého okolí, tentokrát si jich bylo méně, protože některé nemohly přijít a některé zklátila nemoc (4 rodiny se sedmi dětmi).. Třebíčské rodiny si naplánovaly výtvarné dílny s arteterapeutickou náplní. Hlína a zase hlína, umazané ruce, soustředěné výrazy dětí, štěbetání jejich rodičů a na závěr krásné inspirativní výrobky (viz naše fotogalerie). Dobře jsme si zařádily, dobře si popovídaly, no prostě nám bylo moc fajn.
Proběhla: 19. října v neděli
Litujte a bijte se hlavou o zeď všichni co jste se nezúčastnili !!!
Přivítalo nás nádherné podzimní počasí , slunce svítilo jak nejvíc mohlo , občas zavál příjemný mírný větřík, ptáci řvali kde mohli a všude všude všude….. samá krásná podzimně ve všech barvách možných i nemožných vybarvená příroda.
Bohužel účast byla minimální (Dietrichovi a Krčovi), ale nám, co jsme neodolali a této akce jsme se zúčastnili (celkem nás bylo 9) to vůbec nevadilo a užívali jsme si to naplno. Na vodu jsme vyrazili z Tábora a pokračovali asi 18 km směrem na Bechyni až k překrásnému řetězovému mostu. Je pravda, že voda nebyla z nejteplejších a že většina zúčastněných toto okusila i na vlastní kůži. Na vodě jsme byli jediní a občas jsme okolojdoucím lidem a dalším turistům možná připadali trochu ujetí, ale vždy jsme se s nimi pěkně pozdravili vodáckým AHOOOJ a pokračovali dál. Nejvíce vody si užíval Toti, který neodolal a hned na druhém jezu ho přeprala jedna malá vlnka a už tam byl a už se koupal. Musíme však konstatovat, že se s tím popral statečně a až do cíle na sobě pěkně sušil a skoro i usušil mokrý oblečení a kupodivu to i ve zdraví přežil. Ostatní si však také užívali tu více tu méně voděnky, která mrška jedna šikovná se drala do našich lodí, kde mohla a kudy mohla. I Kája se s ní statečně popral, a protože to byla jeho vlastně první velká voda, musíme říci, že se pral celkem statečně a tento křest se mu vyvedl. Ze začátku byly problémem časté jezy a přenášení některých, nakonec pro urychlení celé akce jsme se domluvili, že sjíždět ty horší z nich, budou ti zkušenější vodáci (Aleš, Martin, Lešek) mezi námi nebo ti otužilejší. Potom už to šlo pěkně bez větších problémů, ale ukázalo se, že i staří kozáci, Aleš a Monika – která mimochodem také zaslouží ocenění a kterou jsem nejprve spíše pasoval jako řidičku doprovodného vozidla, a která mne velmi překvapila tím, jak zkušeně se chytla pádla, sjížděla jezy a jak byla s Alešem na lodi sehraná – Pšš ( oni totiž prý zamlada jezdili závodně na kanoi- to jsem tedy fakt nevěděl a Vy ? ), podcenili množství vody v podpalubí a tato skutečnost se jin na jednom jezu stala osudná a zahráli si na ponorku. Alespoň jsem zjistil, že oba umí plavat. Musím také pochválit Martina, který ve svém oblíbeném kajaku proseděl většinu cesty ve vodě a taktéž to přežily všechny jeho ponořené partie(sedínka a přilehlé orgány) bez následků . A jestli se vám zdá, že by to už mohlo stačit a je to dosti nekonečné tak Vás musím ubezpečit , že nám se těch 5 hodin, které jsme tam pracně makali také občas zdálo nekonečných. Takže už jen vyjmenovat poslední dvě členky našeho hrdinného týmu, Lucii a Anďu, ač to jsou ještě malý ženský, tak se chovaly statečně a až na nějaké malé remcání to s námi vydržely a byly platné členky týmu. A jejejjjj.. málem jsem zapomněl na Míšu, ale to je tím, že celou cestu statečně mlčel a makal a makal a makal. No a to je pohádky konec a zazvonil nám i nakonec krásný starý kamenný most. Více se určitě ještě dozvíte z několika fotek a výdejka na webovkách.
Takže A H O J . . . . a zase někdy příště.
Váš, náš, jeho, jejich, všech….. K á j a
V loňském roce jsme byli na stanování v Moravči poprvé a napsala jsem na tyto stránky zážitky z pobytu. Tentokrát vám všem chci napsat pár postřehů a „nabudit“ vás, kteří stále váháte nebo hledáte důvody proč jet či nejet na vícedenní akci s pěstounskými rodinami.
Výlety a jednodenní akce jsou sice skvělé, ale nikdy nelze poznat lidi víc. Nepomůžeme si tedy ani při nějakém problému, svěřit se můžeme jen partnerovi (ne,že by to bylo málo) nebo v případě většího problému psychologovi. Společné povídání u kávy, čaje nebo třeba večer u vínka, které jsme na pobytu v Moravči zažili, bylo vážně skvělé. Spoustu více či méně choulostivých věcí, které jsme v rodině řešili, už má za sebou ta či ona rodina, podařilo se jim to tak a tak….A co třeba bábovky a buchty? Polívky a maso! Spousty různých nápadů, které pak nemusíme hledat v kuchařkách…. Například krupičná kaše z polohrubé mouky – no ta byla, nezůstala ani lžíce.
A děti? Ty tady získají spoustu kamarádů z rodin, které mají zvlášť jedno společné – byly s láskou přijaty do rodiny, narodili se těm všem maminkám „pěstounkám“ v srdíčku….. Jízda na koni, plavba na kajaku, koupání, noční hra, sbírání hub a velká trampolína! A plno dalších aktivit do kterých děti nemuseli být nuceny, ba naopak (např. trampolína byla plná od rána).
Mnohý z vás si teď řekne. „U nás je to zaužívané tak a tak a vyhovuje nám to, nic měnit nechci a nebudu!“ Není třeba, ale vidět a slyšet druhé, mít si s kým popovídat, to je opravdu nenahraditelná zkušenost. Tak tedy – na společný vícedenní pobyt určitě jeďte! Je to vážně fajn.
Těšíme se na vás někdy příště. Balíkovi
2.7.2006 – 7.7.2006 Na řece Jihlavě
Počátkem prázdnin se sešla úžasná parta skvělých dětí z pěstounských rodin kraje Vysočina a chtěla jet na vodu. Našli se i tři odhodlaní a velmi stateční dospěláci, Aleš, co by vedoucí tohoto vodáckého putování, Šárka, co by zdravotnice a pomocnice a Dana, co by kuchařka a morální podpora lodních posádek.
U obce Malý Beranov se 2. července 2006 nalodili tito 3 vedoucí a 10 dětí, jmenovitě Alenka, Ivča, Léňa, Jakub, Čenda, Bobeš, Kristýna, Leszek, Máťa a druhý Jakub zvaný Toty včetně svých všech lodních pytlů a barelů do 6 kanoí a 1 kajaku. Nalodili, zamávali rodičům, kteří stáli na břehu a vydali se na plavbu vstříc netušenému dobrodružství. Čekalo nás všechny 55 km plavby přes 33 jezů, spousta meandrů a peřejí. „ My se, my se, my se, my se – nebojíme se “, to jsou slova jedné staré indiánské písně, kterou jsme si zpívali večer u ohně a tato slova nás doprovázela po celou dobu naší cesty.
Vzhledem k tomu, že celý týden před naším putováním na Vysočině pršelo měli jsme vody opravdu dostatek, jezy byly sjízdné, ale zároveň bezpečné. Počasí se v tomto týdnu fakt vytáhlo a bylo úplně super. Každý večer jsme našli krásné místo k táboření a ve středu nám opravdu bylo přáno jen to nejlepší, ochotně a mile nás přijal na svém ranči Hucapa sám jeho majitel zvaný Indy. Pohostinství tohoto skvělého ranče jsme využili po dvě noci a celý den pak strávili v nedaleké Třebíči při hrátkách ve vodním parku.
I ve skromných podmínkách dokázala Dana společně se Šárkou vykouzlit stravitelné dobré jídlo a bylo ho vždy dostatek. Holky, moc Vám za to chceme všichni poděkovat.
A co naše zdravotnice ? Měla tam vůbec co dělat ? No, ani moc ne, všichni byli zdraví, jen jedno drobné zranění při pohybu na souši si vyžádalo jeden steh, který nakonec vyrobila Třebíčská nemocnice.
A cvaknul se někdo ? Tedy Vy jste, ale zvědaví. Všichni vodáci vědí, že se vždycky najde někdo, kdo musí vyzkoušet jaké to je jezdit i dnem vzhůru. Cvaknutích bylo pět, ale jmenovat nebudu, takhle Vám to musí stačit.
Všichni přítomní projevili touhu uspořádat podobnou akci i příští léto. S fajn partou pojedu velmi rád a my jsme fajn parta byla, takže se těšte. A kam, že pojedeme ? No to neřeknu, ale prozradím, že beru jen ty co se nebojí, toho kdo nefňuká, toho kdo má svou helmu a plovačku, toho kdo bude mít platný cestovní pas a bude při odjezdu umět říct alespoň jednu větu v polštině a to : „ Próše pána “
Ahoj a příští léto se na Vás budu zase těšit
Aleš
V Nové Cerekvi, dne 12. 7. 2006
Pár dní po vánocích konečně začíná pořádně sněžit a i stupně klesají pod nulu, proto sledujeme webovou kamerou dění na Čeřínku u Jihlavy. Vleky ještě stojí, ale už se tam hemží sněžné skútry, občas projede rolba a sněžná děla začínají vyrábět a chrlit sníh. Vidět jsou tam i malí človíčci s lopatami, jak hází sníh a upravují sjezdovku. V rodině Dietrichových se začínají chystat na lyže. Přílby, brýle, rukavice, lyže, přeskáče a oteplovací kalhoty – no však víte, co všechno je potřeba mít s sebou.
A jednoho dne táta zavelí: „Tak dnes to pojedeme zkusit.“ Všichni se radují, jen mamka je taková, že neví jestli se má radovat nebo smutnit. „Mamko, neboj, to zvládneš, to se nezapomíná. Jak se jednou naučíš lyžovat, tak to už jednou a pro vždy umíš.“ Jo jo, uvidíme. Rozhodla jsem se obnovit svou dávnou lásku k lyžování, tak s úsměvem dotoho. Koupila jsem si na hlavu raději přílbu, člověk fakt nikdy neví a les je tam hodně blízko u sjezdovky. K vánocům jsem dostala dobré (těžko-tonážní) lyže a fajnové boty, tak teď jenom najít tu odvahu.
Na Čeřínku je nádherně, lidí tak akorát, sluníčko, mírný mrazík a sníh super kvalita, ani ledovka ani rozbředlý. Paráda na to, začít znova s lyžováním. Procházím poprvé turniketem vleku a čekám na kotvu. Můj manžel s láskou říká: “ Prosím Vás pomůžete trošku mojí manželce ? Víte, ona je dnes poprvé na lyžích znova po 23 letech.“ Úsměv a pomocná ruka staršího pána v bundě s nápisem Čeřínek mi byla příjemná, zvládla jsem to. Jedu nahoru a vím, že mi to celé ty roky vlastně moc chybělo. A proč jsem odložila svoje staré lyže na půdu ? Z lásky k dětem. Chtěla jsem jim udělat to pohodlí, aby až přijedou s tátou domů, z bruslí nebo z lyží, aby už měly na stole teplou polévku nebo horký čaj s buchtou, ale děti už vyrostly a už takovou péči ode mne nepotřebují. S klidným svědomím se tedy mohu vrátit na sjezdovku a až přijedeme domů, může mi ten čaj udělat zase na oplátku ten, kdo lyžovat nechce jezdit.
Sjezdovka ze shora vypadá o něco hůře než od spodu, ale teď už si věřím. „No mami, ty umíš docela dobře lyžovat, “ říká Martin, který svou maminku vidí na lyžích úplně poprvé za svůj život. Ví, že podojím kozu i krávu, ví že řídím auto, sjedu nějaký ten jez (občas ho i proplavu ), ví že uvařím dobrou svíčkovou, ale na lyžích …?? Pochvala od puberťáka hřeje snad dvojnásob, to mi věřte. Na podzim s naším sdružením sedl do kanoe poprvé Kája (pěstounský tatínek), který také už má na krku první půlstoletí, prý si řekl, že se ještě chce v životě mnohé naučit, a tak poprvé sedl do kanoe a jel s námi. Něco to ve mně otevřelo. Pociťuji touhu zkusit i něco nového nebo staro-nového.
Nechcete to taky zkusit ? Aleš si minulý rok udělal instruktorský kurz lyžování, nabízí Vám pěstounům a Vašim dětem, že Vás naučí lyžovat. A je jedno, kolik Vám je let, jestli jste někdy už na lyžích stáli nebo nestáli. Pokud bude na Čeřínku sníh a pojede vlek můžeme se tam spolu sejít. Zavolejte a domluvíme se. Nechte doma svůj strach a obavy z toho, že budete trapní, život má člověk jen jeden a je potřeba nemyslet jen na práci a starosti všedních dní. Čerstvý vzduch a radost z pohybu i z toho, že jsem se dokázala vrátit ke staré lásce mě zase postrčila do dalších nových věcí.
Možná zase usednu i do školní lavice a budu se na stará kolena něco šprtat, uvidíme.
Pojeďte s námi lyžovat !!!! A za rok to možná společně zkusíme i na snowboardu.
Kdysi dávno se naše Alenka, když jsme míjeli obchůdek se starožitnostmi zeptala : “ A co je to, to vetešnictví ? “ Uspokojili jsme ji pravdivou odpovědí a chvíli byl klid.
Za pár měsíců jsme prožili takovou nepěknou historku. Na dovolené i s jinými pěstounskými rodinami došlo na to, že Alenka dostala obrovskou facku od jiné dívčiny a to údajně proto, že jí Alenka přebrala jejího kluka. Raději se mě neptejte, jak jsem to vyřešila, zachovala jsem se jako lvice, která brání své mládě. Jo, skoro jsem ji sežrala, ale to jsem nechtěla povídat. Alenka ještě dlouho potom nemohla pochopit, proč se to stalo, když ona nic neudělala a tehdy řekla o té holčině : “ To je ale, Fuchtle „.
Incident však v ní ještě dlouho potom ležel. Jednoho dne nám položila otázku : “ A co to je vlastně, Fuchtle ? “
Taťka se Šárkou se na sebe významně podívali a oba si naráz vybavili, jak se Alenka ptala na to, co je to vetešnictví, proto oba skoro jednohlasně odpověděli : “ No fuchtle, ty se přeci prodávají v tom vetešnictví “ a padli smíchy skoro pod stůl.
Alence to tedy k smíchu fakt nebylo. A uběhlo mnoho let.
Alence je už 17 let, je doma nejstarším dítětem. Její mladší sourozenci sedí u stolu, když tu se najednou hovor stočí směrem k této historce. Zazní slovo Fuchtle. A Lucka se nevině zeptá : “ A , Šárko, co je to ta fuchtle ? Šárka nevěří svým uším, podívá se na mne, v očích má paniku i smích současně :“ No, jak bych ti to Lucko vysvětlila ?“ Je na ní vidět, že si velmi dobře vybavuje celou historku s vetešnictvím a fuchtlí, když v tom Lucka chytí druhý dech a povídá: “ Já už vím, to je přeci taková malá motorka, ne ? “
Šárka si drží oběma rukama své už větší těhotné bříško a smíchy se nemůže ani nadechnout, já s Alenkou už jsme zase skoro pod stolem – smíchy. Fuchtle nebo fichtl, to je jedno a to samé, nezdá se Vám?
Monika
Teta se chystá k zubnímu lékaři, a protože malý sedmiletý Patrik potřebuje také nějakou konzultaci ohledně zoubku, který ne a ne mu vyrůst, jedou do Prahy na zubní kliniku spolu. „Patričku, já se trošičku bojím, bude mě to asi malinko bolet, víš ? Mám dva zoubky, které potřebují, aby se na ně pan doktor podíval. A co ty ? Taky se bojíš ? “
“ Ne nebojím se, teto. To musíš takhle otevřít pusu (otevře tu svou dokořan) a oni ti něco do ní dají a pak jenom sedíš a ono to začne kolem tvé hlavy takhle jezdit dokola (RTG) a vůbec to nebolí, to totiž dělá fotky. Fotí to ty zuby, víš ? To, aby pan doktor věděl, jestli tě bolí.“
“ Aha. No, ale já se stejně trošku bojím, pak si totiž vytáhne i vrtačku a bude mě trápit nebo nebude ? “
„Jo, to já nevím, teto, to se uvidí, jak sis čistila zoubky, ale neboj já půjdu první, abys viděla, že to vůbec nebolí. Neboj já nebudu brečet, abys pak neměla strach. A víš co ? Já tě budu držet za ruku, jo ? “ a s láskou hledí své tetě do očí.
Tak uvidíme, kdo je statečnější, zda-li teta nebo její malý synovec .
teta Monika
Osmiletý Tomáš sedí s tátou u stolu v kuchyni a oba si listují v katalozích. Táta listuje v katalogu s profesionálním nářadím, malý Tomáš však otevřel maminčin katalog Avonu. Listuje v něm a čeká, kdy se konečně objeví nějaké ty hračky. Obrací jednu stránku za druhou a pochvíli začíná kroutit hlavou. Ještě otočí pár listů a už docela naštvaně povídá: “ Táto, podívej se na to, samý blbosti pro ženský !! “
teta Monika
Odpoledne se začíná trousit ze školy jedno dítě za druhým. Maminka sedí v kuchyni u stolu, kaboní na svého syna čelo a kárá ho: “ Martine, co ta žákovská, která tu zase dneska zůstala ležet na stole ? “ Martin schlíple na to: “ No, zapomněl jsem si ji dát do tašky.“ Maminka vážným hlasem: “ No tak mi ji ukaž, podívám se co mi dneska zase neseš za poklady.“ Martin na to : “ E ??? Cože ?? Ale vždyť, já ji přeci nechal doma, mami. “ Asi už blbnu, stárnu nebo jsem jenom z nich tak unavená ?
maminka Monika
Babička slaví narozeniny, děláme dort, připravujeme stůl a na něj plno dobrůtek. Děti běhají kolem a v tom přichází naše oslavenkyně, usedá ke stolu a malá Ivetka k ní běží a ptá se: “ Babičko ty máš dneska narozeniny? A kolik ti je let ? “ Babička s úsměvem na tváří říká: “ Ivetko, mě je už 66 let, to je hodně, viď ? To jsou dvě šestky vedle sebe.“ „Aha dvě šestky, to máš dobrý, že ti zrovna dneska padly dvě šestky, babi. To mě se skoro nikdy nepovede.“
Majka
„Teto, já se tak těším.“ „A na co Patričku ? “ No já půjdu na bojovku, teď ve tmě. Ivetka a Eliška už šly spát a já jsem velký,já nemusím jít spát, já můžu jít na bojovku, víš? “ „Aha, tak to jo, to je pravda, ale nebudeš se bát Patričku? “ “ Ne, nebudu se bát. A teto, co to vlastně je ta – ta bojovka? “ To jste měli slyšet, jak se naše děti nebály, ale Patriček v tom tedy rozhodně nebyl sám.
Monika
Výlet do Jihlavy se vydařil, žádné dítě se nám neztratilo, koupili jsme co jsme potřebovali, navštívili přátele a teď jedeme domů. Děti se ( jako obvykle ) pošťuchují, když tu najednou autem k nám dopředu přiletí jedna jediná otázka: “ A táto, proč má ten autobus ty velké parohy ? “ Koukáme se z okýnka a vidíme, jak za zatáčkou právě mizí TROLEJBUS. Hm, parohatý autobus, to tu ještě nebylo.
Milan
Sedím takhle jeden večer se svou starší dcerou v pokojíku a povídáme si o tom, jak se kvapem přiblížily prázdniny a že zanedlouho budu muset chystat vánoční dárky. Je sice léto v plném proudu, ale já už teď musím sbírat inspiraci, abych všem dětem mohla koupit právě to po čem touží. “ A mohla bych si přát třeba depilátor?“ „No uvidíme, třeba ano, to si musím promyslet“, říkám. V tom se zpoza rohu ozve: “ Mami, já chci taky ten debilátor“. No to asi bude těžké sehnat takový dárek. Nevíte náhodou, kde se dá koupit ?
Monika
Je sobotní ráno, svatební den naší Šárky. Odbíjí půl sedmá a k nám domů přijíždí slečna kadeřnice, aby učesala družičky, tetu a maminku. Nevěsta ještě hodinu před tím odjela se svými dvěma dalšími družičkami do kadeřnického salonu. Teta Majka sedne na židli, kadeřnice rozčesává,fouká,tupíruje, lakuje…. no prostě dělá tetu o něco hezčí než ve skutečnosti ve všedním životě vedle svých čtyř malých dětí je. Tak ještě ofinu a skoro to bude. „Holky tak co, jak vypadám ? Dobrý ? Líbí ? “ “ Prima Majko, fakt pěkný, moc ti to sluší“, říkáme dvojhlasně spolu s Andrejkou. Lucka zaváhá a odpoví na upřímně položenou otázku upřímnou odpovědí: “ No dobrý Majko, vypadáš jako Spiderman „.
Monika
Neděle ráno, komu by se chtělo normálně z postele, že? Lucinka přichází do kuchyně, oči si protírá, zívá, že by nás všechny spolkla a povídá: “ Já jsem tak strašně unavená po tom dni dětí, bolí mě nohy, no spíš mě bolí celé tělo. To asi z těch soutěží, z trampolíny, z koňů, z bazénu, z toho běhání, pečení…no z toho asi ne, ale určitě je to maminko dobře, když děti všechno bolí po takovým to dnu, viď?“ Máš radost, když jsme unavení, viď? “ Jo, jo, jsem ráda, to je totiž známka toho, že se děti nenudily, že sportovaly a že se jim to líbilo.“ Je fakt, že Lucka i ostatní děti byly tu neděli hodnější než kdy jindy. Měli jste stejné zkušenosti ?
Monika
Včera jsem přišla ke své švagrové na odpolední kávu a trefila jsem se zrovna do logopedické půlhodinky. Pětiletý Patrik seděl u stolu proti mamince a opakoval jedno slovo za druhým. Mamka pěkně vyslovuje piŠŠkot, viŠŠně a Patrik bloumá očima po místnosti a je na něm vidět, že by nejraději běžel ven za ostatními dětmi, ale mamka je neoblomná, a tak stále Patričkovi předříkává a opravuje špatně vyslovená písmenka. Patrik se však už vidí venku, začíná být víc a víc podoben robotovi. “ Tak Páťo, soustřeď se trošku, pěkně našpul pusinku a řekni poŠŠta.“ Patrik na to klasicky odpoví „poČČta“. „Páťo, naše babička říká, že jde na počtu, ale ty budeš chodit na poŠŠtu, tak pěkně to ŠŠ – poŠŠta. Patrik s ledovou tváří, kroutíc hlavou, že ne , odpoví: “ Ne, ne já na žádnou poŠŠtu chodit nechci a nebudu.“
Monika
Šárka se ptala malé čtyřleté Ivetky na její novou sestřičku, kterou byli s rodiči poprvé navštívit v dětském domově. “ Tak co, Ivetko, jaká byla tvoje sestřička Eliška ? Hrála si s tebou? A co ti povídala, když jste za ní byli na návštěvě ? “ Ivetka se s vážnou tváří podívala Šárce do očí a odvětila: “ Ona moc nemluví, protože je smutná.“ Smutná ? A proč je smutná ?“ „No, víš ona je smutná, protože nemá maminku ani tatínka.“
Havelkovi
Na letní vodácké putování po řece Otavě jsme vzali s sebou i 6 letého Tomáška. Jednou odpoledne jsme si povídali vtipy a tak říkám: “ Tomášku, a to znáš ten vtip, jak se koulejí dva balony po chodbě a ten první povídá: „Pozor schody-dy-dy-dy…. a ten druhý na to: “ Kde-de-de-de…..? “ “ Ne, neznám ten mi strejdo pověz“, odvětil Tomášek.
Aleš
V nejbližších dnech přibude do rodiny se třemi dětmi (2 kluci a 1 holčička) další malá slečna, proto maminka připravuje své děti na její příchod. “ Ivetko, pojď uklidíme spolu pokojíček, aby měla tvoje sestřička, až k nám přijde, radost.“ Tomášek se jen ušklíbne a řekne : “ To se tedy nemáš ještě, že já žádnou sestru nečekám.“
Havelkovi
„Maminko, já a Michal chceme být policisty až budeme velký “ “ Hm, tak to asi nepůjde Andrejko, víš ten kdo chce být policistou musí vystudovat policejní školu, musí splnit náročné testy a to děti, které chodí do zvláštní školy asi neudělají, nevím je mi to líto, ale asi budete muset v životě dělat něco jiného zajímavého, co vás bude bavit.“ Andrejka se hluboce zamyslí a s vážnou tváří klidně odpoví: “ Tak to nevadí, ale popelářema budeme moct být, viď ? “
Dietrichovi
Jedno z našich dětí (nebudu tentokrát jmenovat) se nás dnes večer s vážnou tváří zeptalo: “ A kdy budu očkovaná proti Titaniku ? Myslela samozřejmě očkování proti tetanu. Nastal výbuch smíchu. Než jsme se stihli uklidnit následovala druhá otázka :“ A proti ABC mě taky někdy budou očkovat ? “ Tak to už nezvládli ani ti, kteří doposavad udrželi vážnou tvář. Určitě jste pochopili, že nyní myslela očkování proti TBC.
Dietrichovi
Odjíždíme z horolezecké stěny o něco dříve, musíme s nemocným pejskem do veterinární ošetřovny. Ta sídlí v Humpolci hned naproti hřbitovu. Přijedeme a zastavíme u hřbitovní zdi, pejsek s paničkou odchází k lékaři a my čekáme. Děti se v autě začínají trošku nudit, ale v tom je zaujmou náhrobky, které vykukují zpoza zdi. Ukazují na ně, šeptají si a potom se zeptají nahlas: “ A tati, co je to tam za tou zdí ?“ “ To je hřbitov, děcka „. „Jéé, tam jsme ještě nebyli, půjdeme tam ? “ Chvíli jsme lapali po dechu, jak jim vysvětlit, že tam se nechodí jako do bazénu či do McDonalds. Pes radostně přibíhá od lékaře a my můžeme pokračovat v jízdě domů, pro tuto chvíli je návštěva hřbitova zapomenuta, ale otázkou je, kam budou chtít děti jít příště ?
Havelkovi
Šimon se po týdnu v první třídě zeptal své maminky : “ Mami, a to budu už do té školy chodit pořád ?“ „Ano, Šimone budeš „, odpovídá mamka. Šimon se zatváří a odvětí: “ Ale to já nechci, mně už ten jeden týden stačil“.
z rodiny S.
Šestiletý Tomášek, pětiletý Patriček a čtyřletá Ivetka se v kuchyni za maminčinými zády začnou dohadovat o tom, kdo je z nich nejstarší. „Já“. “ Tak to tedy ne, já jsem nejstarší“ “ A co já, já snad ne ? “ Hádka pokračuje, dojde skoro na fackovanou a na slzičky. Kdo má pravdu ? A v tom padne moudrá věta, která se snad hned tak nenaplní : Tomášek s velmi vážnou tváří svým dvěma mladším sourozencům říká : „Heleďte, to máte jedno, kdo je z nás nejstarší, já budu totiž první z vás tatínkem.“ A tečka za hádkou. Všichni mlčí a jen vážně pokyvují hlavou na souhlas.
Havelkovi
S mojí švagrovou sedíme u hromady brambor a přebíráme je před uskladněním do sklepa. Povídáme si o tom, jak nám jde s Luckou domácí škola, co nás trápí, co nestíháme a proč, co je naopak skvělé, co nás čeká v nejbližších dnech probrat za látku atd. Povídám o tom, jak Lucka tápe ve slovních druzích, jak neví co je podstatné jméno, natož pak zájméno a příslovce. Lucka jen vzdychá a dává mi za pravdu. Teta ji chce utěšit a říká : “ Luci, tohle ještě nic není, to přijdou holka ještě těžší věci, například určování slovesných tříd, vzorů, určování vět hlavních a vedlejších a … “ už nedopověděla co nás ještě čeká, protože Lucka vyvalila oči, stoupla si a hrůzou roztřeseným hlasem špitla “ Majko, neděs mě !! “
Dietrichovi
Naše devítiletá dcera si měla připravit do školy pro své spolužáky nějaké otázky. Jedna z otázek byla: „Co potřebuje dítě nejvíc?“ Děti hádaly všelicos až jedna spolužačka řekla „bílkoviny“. Na to Lucinka odpověděla,že ne, že dítě přece nejvíc potřebuje tátu a mámu. Do toho se vložila s vážnou tváří paní učitelka: „Mýlíš se Lucinko, děti opravdu nejvíce potřebují bílkoviny.“ Doma nám pak Lucka povídala tuto historku a její 14ti letý bratr (přišel z DD do rodiny teprve před rokem)na to povídá: “ Tak ať si nejprve sama zkusí žít 5 let v děcáku a pak bude vědět, co je pro dítě nejdůležitější.“
Dietrichovi
V pondělí 2. března 2009 se v tomto roce uskutečnilo již druhé setkání třebíčského klubu našich pěstounů. Vedení klubu se statečně ujala maminka Alena Saturková, s fotoaparátem běhá kolem dokola Karel Krča a čajíčky, kávičky a dobroty roznáší Jana Geržová. Na všech přítomných je vždycky vidět, jak je těší být spolu, popovídat si, sdílet spolu radosti, ale někdy i ty starosti, které s sebou zákonitě výchova dětí přináší a to se týká dětí vlastních i těch přijatých. Tentokrát se nás sešlo 14 dospělých a děti opět (nezlobte se) nebylo možno, pro jejich neustálé hemžení v herně, spočítat, snad 12 či 15 ?
Středisko náhradní rodinné péče se sídlem v Jelení ulici v Praze 1 našemu občanskému sdružení nabídlo pro letošní rok několik tématických přednášek o náhradní rodinné péči. Jednu z nich právě třebíčský klub s radostí uvítal. Paní Jana Frantíková, Dis, sama maminka a pěstounka 11 ti dětí, některé děti se jim doma narodily a jiné si s manželem Tomášem přinesli či dovezli z různých kojeneckých či dětských domovů. Přijímali tak ke svým pěti biologickým dětem, další děti, které z různých důvodů nemohly vyrůstat ve své biologické rodině. S velkou láskou dokázali přijmout nejen děti zdravé, ale i handicapované, bílé, ale i rómské, malé i větší a úplně velké, stojící téměř na prahu dospělosti. Pro posluchače je vyprávění paní Jany, o výchově dětí, poutavé a motivující. Téma, které si třebíčský klub zvolil bylo velmi obsáhlé a mám pocit, že mnohé zůstalo bohužel kvůli nedostatku času nevyřčeno a mnohé otázky zůstaly nezodpovězeny, ale určitě nás to všechny do jednoho tak, jak jsme tam v kruhu seděli, hodně obohatilo. Co naše přijaté děti trápí, s čím zápasí, proč mnohdy úplně nesmyslně odmítají naši lásku, proč reagují tak, jak reagují a proč tolik narážejí na nepochopení druhých kolem sebe ? Proč musí bojovat nejen se svými strachy, ale například i s učitelkami ve školkách či ve školách, proč mají strach přijímat lásku a neumí jí dávat ? To je jen pár otázek z mnoha, které se nám paní Jana snažila objasnit .
Klub v Třebíči je zatím posledním klubem, který pod naším sdružením vznikl, impuls k jeho založení byl velmi prostý, náhradní rodiče chtěli o sobě vědět, chtěli být spolu. A někdo se toho prostě a jednoduše musel ujmout, v Třebíči to byla právě maminka Alena. V pondělí však do Třebíče zavítala i jiná maminka a to paní Marcela Dědová, která se přijela z vlastní iniciativy podívat, jak takové to klubové setkání má vypadat a co od něj může očekávat, protože sama má touhu podobný klub založit tam, kde bydlí a to v Bystřici pod Pernštejnem. Její aktivní přístup k založení klubu, touha po těchto setkáních jsou dobrým předpokladem pro to, že se brzy rozrosteme o další místní klub. Proč nám Jihlava a Havlíčkův Brod usnuly ? Tam nejsou náhradní rodiče, kteří by toužili po tom, aby jim někdo pomohl nebo je dokázal v plnosti pochopilt ?
Aleš, předseda našeho sdružení, referoval všem přítomným i aktuality z dění kolem zakládání asociace náhradních rodin a mnohým objasnil, proč se asociace zakládá a k čemu nám – náhradním rodičům, bude. Pověděl i něco o tom, jak a kdy se bude možno do asociace přihlásit. Budeme se snažit Vám všem, zde na našich webových stránkách, zprostředkovat nejen kontakt na fórum asociace. ale dát Vám i fundované odpovědi na Vaše případné otázky, neboť nejlépe je čerpat přímo u zdroje a tím Aleš, který byl zvolen do přípravného výboru asociace, právě je. První impuls, k založení Asociace náhradních rodin v České republice, dala paní Klára Hesounová Měkutová, členka našeho sdružení.
