V sobotu dne 29. listopadu 2008 se setkalo 12 rodin z našeho sdružení se svými 35 dětmi na výtvarných dílnách v Jihlavě. Prostory nám velmi ochotně zapůjčilo Centrum pro rodinu, kterému tímto vřele děkujeme a budeme rádi za případnou další spolupráci. Lektorkou vánočních výtvarných dílen pro naše děti se ochotně stala maminka-pěstounka Jarka Kudličková. Její výtvarné nadání a ochotné srdce bylo milé všem zúčastněným. Děti pod jejím vedením tvořily nápadité a krásné vánoční zvonečky, barvily a sušily, krekovaly, stříhaly, lepily a protahovaly, navlíkaly a zlatily. Ve dvě hodiny byly výrobky hotové a došlo i na focení a  pochvalu s úsměvem od všech maminek a tatínků. Je fakt, že některé menší děti nebo naopak zase ty velké děti, tato činnost až tak neuchvátila, ale pro tyto případy se náramně pro jedny hodila místnost plná hraček, balónů a autíček a pro druhé koberec a prostor pro sdílení svých zážitků z rodin, ze škol – no prostě ze života teenegrů. Menší děti rodičům přijely pohlídat a zabavit dvě mladé slečny z Havlíčkova Brodu, které byť samy ještě svou rodinu v brzské době zakládat nehodlají, mají srdce nakloněné k našemu sdružení a přihlásily se nám jako pomocnice. Všichni rodiče jejich pomoc moc ocenili, protože tak si mohli v klidu promluvit o svých trápeních, prohrách, ale i vítězstvích při výchově svých dětí. Bohužel, jak se ukázalo mnohé rodiny jsou si podobny v tom, že musí řešit výchovné problémy svých chlapců, ale kupodivu i dívek a překvapivě ne ve věku adolescentů (i když ti také dokáží potrápit ), ale právě ve věku od 9 do 11 let.  Všichni jsme se shodli v tom, že nám moc pomáhá, vědět o sobě, svěřit se se svým problémem rodině u které si je člověk jistý, že ho pochopí a neodsoudí. Mnohé maminky ve svém leckdy vyčerpávajícím zápase s těmito dětmi, usedají večer k počítači a navzájem se podpírají povzbuzujícími emaily. Káva,  dobré buchty a koláče, upečené s láskou pro své kamarády, známé a lidi, které chce člověk potěšit, moc chutnaly a byly příjemným zpestřením při leckdy neradostném vyprávění o tom, co kdo zrovna prožívá. Jednoznačně se ukazuje, jak se pěstounské rodiny musí navzájem podporovat, jak si musí pomáhat a jak moc si potřebují povídat a čerpat náměty, jak věci zlepšit, jak se s problémy poprat a taky jak chutná pocit, když vyhrajete ten „boj o dítě“ (nebo s dítětem ?), které projde psychiatrií, protože už není žádné jiné řešení a kdy ho po pár letech vidíte, jak sedí v klidu u stolu a vyrábí svůj zvoneček pro svou mámu. Je to velkým vítězstvím pro jednu rodinu, která ten boj už vyhrála, ale je to i velkým povzbuzením pro jinou rodinu, která právě ten svůj boj bojuje. Už totiž vedle v dílně nevidíte vzteklé, uřvané, podrážděné a všem ubližující dítě, ale vidíte usměvavého milého a soběstačného 16ti letého mládence, který miluje mámu s tátou a nedal by je za nic na světě. Budeme se scházet a budeme se podpírat, abychom si častěji mohli říct : “ Zvítězili jsme „. Jste pro ?

V sobotu dne 15.11.2008 se sjelo 20 rodin se svými 55 dětmi do Prahy na celodenní setkání pořádané střediskem náhradní rodinné péče s romským názvem Romano Drom neboli česky Romská cesta. Už na prahu nás zvučně vítaly romské písničky v doprovodu kytary a posléze i harmoniky. Zlato v hrdle Petry Margity Gelbart nás provázelo celým dnem. Učila nás nejen zpívat a tančit, ale povídala nám o cestě Romů, o jejich odchodu z Indie, o jejich kultuře, o holocaustu Židů a Romů ve 2.světové válce, o jejich příchodu k nám do Čech. Zábavnou formou nám, spolu se svou kamarádkou a spolupracovnicí na tomto projektu, paní Martinou Vančákovou, přiblížily Romské rody a jejich řemesla. Musím říci, že se všechny rodiny tohoto úkolu zhostily velmi dobře a mnozí do toho dali úplně vše. Potkali jsme medvědáře, který předváděl umění medvěda Vaška, poznali jsme rod Mirgových, obchodníků a šperkařů, jejichž otec patriarcha rodu Aleš přijel do Prahy až z daleké Vysočiny a na žebřiňák se mu nevešla ani celá jeho rodina. Přijeli i dva rody Kováčových, kteří předváděli své umění kovářů a nechyběli ani muzikanti a obchodníci s koňmi – handlíři, kteří tak urputně chtěli prodat svého koně až málem ten jim utekl. Všichni se patřičně na svou cestu z Indie do Čech oblékli a ozdobili, museli svou rodinu představit, vysvětlit čím se živí, co vyrábí a jak a mnozí pak i své výrobky okolosedivším nabízeli ke koupi. Hodně jsme se nasmáli a dopoledne uteklo velmi rychle. Už nám docela kručelo v břiše hlady, o to více, když se z kuchyňky linula ukrutná vůně halušek se zelím a sádlem, které nám vlastnoručně připravovala skupinka mladých usměvavých lidí ze skupinky Lačhe Čhave. Jaké však bylo naše překvapení, když Martina s Margitou řekly : “ A to tedy ne, zadarmo to nebude, každý rod si totiž musí své jídlo pěkně odpracovat. Kdo nepracuje, ať nejí !  Uf, a nastala honička hlady šilhajících dětí a dospělých. Honba za lístečky, plnění úkolů. Došlo i na výměnný obchod, kdy jeden rod měl přebytek brambor, ale chyběla mu mouka a druzí měli zase hodně sádla a málo zelí. Nakonec se ukázalo, že brambor bylo dost, ale chyběla sůl. No a bez soli, to ví snad každé malé dítě, ani halušky nechutnají tak dobře jako ze solí. Patriarcha Aleš se něco nahonil než svou rodinu dokázal nakrmit, ale ani jiné matky nebo otcové to neměli vždy snadné. Pozorovala jsem rodinu Kováčových, kterak jejich malý tmavý mor (kluk) spustil na svou matku: “ A to mne necháš jako o hladu?“ „Jdi a sežeň brambory, jinak budeme mít hlad všichni ty, já, táta, tvůj bratr i tvé sestry.“ Ale nebojte, nakonec jim spřízněný rod Mirgových pomohl a všichni se mohli dosyta najíst. Po obědě opět přišla ke slovu harmonika a kytara a děti i my dospělí se dozvěděli něco z té nejhorší části romských dějin a to o koncentračních táborech, o bídě, hladu a umírání mnoha tisíc Romů. Děti pak dostaly za úkol nakreslit své rody a co vyrábějí a zkusit přemluvit pana starostu (Martinu), aby ušetřil jejich rodiče a pustil je na svobodu. Spolu s Margitou všechny děti zazpívaly romskou písničku, kterou se spolu v herně naučily. Co k celému dni dodat ? Bylo nás tam hodně, někteří přijeli z blízka, jiní z daleka, někteří přivezli své bílé děti, jiní zas své tmavé děti, všichni přijeli, aby se dozvěděli o romech něco víc než jen to, co nám ukazují v televizi. Mě osobně zůstalo ještě mnoho nezodpovězených otázek, a tak jsem je Martině napsala do dotazníku, který jí má napovědět, co bychom příště chtěli slyšet. Vás nezajímá, jak se máte chovat v romské rodině kam přijdete na návštěvu ?  Víte například, že můžete velmi snadno matku romské rodiny urazit jen tím, že když k nim přijdete na návštěvu a oni vám nabídnou místo u stolu, že se napřed podíváte na židli než si na ni sednete a zdá-li se vám nějaká špinavá, tak si ji rukou očistíte ? Já to nevím, jen jsem to slyšela, že to tak je, a proto mě hodně zajímá, jak žijí, jaké mají zvyky a co si o nás bílých „gádžech“ myslí a jak nás vnímají. Co když si moje snědá holčička vybere za životního partnera roma ? Přijmou ji mezi sebe ? A co my, její bílí rodiče, zůstaneme stát stranou nebo nás mezi sebe přijmou ? Chci to vůbec, záleží na tom koho si má dcera vybere za manžela ? Je mnoho otázek, které mi vrtají hlavou, budu se snažit na ně získat odpověď. Středisko náhradní rodinné péče, Martina Vančáková a další kteří se podílí na přípravě těchto setkání s romskou tématikou mi mohou pomoct získat odpovědi na mé otázky. Petra Margita Gelbart, moravská romka, žijící v USA, která vystudovala Harward a dělá si v Americe doktorát, adoptivní maminka dvou romských dětí, štíhlá krásná temperamentní romka s nádherným hlasem a perfektně zvládnutou hrou na kytaru a tahací harmoniku mne i moje děti přesvědčila o tom, že kdo chce ten mnohé dokáže.  Nebo si myslíte, že záleží jen na barvě kůže ?

[Show as slideshow]

Na besedu s paní Janou Frantíkovou o identitě romských dětí v náhradní bílé rodině, která se konala v Pelhřimově v sídle sdružení ve čtvrtek 6.11.2008, přišli čtyři pěstounské rodiny, dvě pelhřimovské sociální pracovnice a jedna nastávající mladá maminka. Kupa dětí různého věku, od 9ti měsíčního batolete až po čtyři dorostence, plně zaměstnala všechny čtyři asistentky, které přijely, aby děcka rodičům pohlídaly a ti se mohli v klidu zaposlouchat do vyprávění paní Jany. Mnozí z Vás již Janu Frantíkovou znají a vědí o ní, že její rodinou prošlo celkem 11 dětí, některé děti jsou ještě doma, u mámy a táty, jiné se už osamostatnily a udělaly z Jany i hodnou babičku. Rozdíly mezi vlastními a přijatými dětmi nikdo z nich nedělá, i když jsou některé děti zdravé a jiné se zdravotním handicapem, i když jsou některé bílé a jiné naopak tmavé, všechny děti jsou jejich.

Mnozí z Vás znají paní Janu jen po hlase, když totiž zavoláte do Střediska náhradní rodinné péče a žádáte o radu či pomoc, ozve se Vám mnohdy právě její, příjemný chápající a uklidňující hlas. Mám dojem, že proto všechno jsou pořádané besedy s ní tak zajímavé,tak plné porozumnění a soucitu, proto všechny obsahují spoustu cenných praktických rad. Její osobitý humor pak všechny lidi udrží určitě ve stavu bdění a opravdu ani ti nejunavenější z nás na této besedě neusnuli.

Téma o identitě romského dítěte, které bylo přijato bílými rodiči do bílé rodiny je pro nás pěstouny, kteří takové to dítě mají doma, hodně zajímavé. Často si klademe otázku, jak se vyrovnat s tím, když děti ve škole hrubě „naše“ dítě uráží, když mu spolužáci nevěří, že ztracené pero nevzalo. Když Vám přijde domů 4 letá holčička ze školky a velmi vážně se zamýšlí nad tím, jak to udělat, aby měla světlou kůži a blond vlasy, tak jako ta holčička, která má v šatně vedle ní pytlíček na oblečení. Srdce Vám usedá, když se ta Vaše malá copatá romská holčička ptá: “ A maminko, proč si si nevzala raději nějakou holčičku s bílou kůží, když ta moje je tak ošklivá?“ Nechápete to. Proč by měla být ošklivá? Vždyť na barvě kůže nezáleží, Vy jste si ji vybrali právě proto, že ji měla takovou, protože jste chtěli dát domov dítěti, které nikdo nechtěl. Jak to tedy vlastně je? Proč na Vaše tmavé dítě útočí jiné taky tmavé ( a možná ještě tmavější ) dítě? V noci přemýšlíte, jak těžko musí být všem těm dětem, které kolektiv nepřijme, protože mají nějaký handicap, byť je to jenom odlišná barva kůže? Jana se nám snažila ukázat, jak se správně vyrovnat s tím, že je naše dítě jiné, jak mu to sdělit, jak nepopírat fakt, že má romské předky, jak mu pomoci překonat úskalí v soužití s námi bílými, jak z něj vychovat dobrého člověka, který dokáže lidi kolem potěšit a povzbudit. Beseda byla vtipná, dynamická, proložená příběhy rodin a dětí v nich vyrůstajících, jednoznačně měla u nás, kteří jsme přišli,úspěch.

To, že Jana na jaře příštího roku opět přijede do Pelhřimova, nás velmi potěšilo. A téma, které uslyšíme je další z řady, které potřebujeme slyšet a tím bude:“ Výchova dítěte v pubertě, jak s ním žít a jak to ve zdraví i přežít.“ Udělejte si čas a přijďte, vždyť i to Vaše malé dítě jednou vyroste.