Kdo si přečetl předchozí příspěvek, ví o čem mluvím. Kdo ne, nechť si ho, prosím, přečte, pak jistě pochopí o čem píšu zde.

„Maminko, my už brzo budeme v matematice počítat zvonky.“ Jo, kdyby to bylo tak jednoduché, zvonky by se nám možná počítaly snadno, ale bude hůř to totiž nebudou zvonky, ale zlomky. A to teprve bude síla…..

Ani se nedivím, že mě dcera musí barvit moje šediny každých 14 dní…..

MO

Matematika. Někdy mám pocit, že je to marné. Nicméně se musím snažit, abych do hlavičky dítěte, které máme v pěstounské péči „vtloukla“ aspoň něco, aby jednou v životě obstála lépe než její biologičtí rodiče.

Matematika. Jak se říká: „Komu není zhůry dáno, v apatyce nekoupí.“ Co naděláte, když při násobení dvojciferným číslem se dostanete k příkladu 0 x 5. Odpověď kupodivu přijde správná: „Je to nula.“ Jenže ouha pak má dítě přičíst jedna, což si drží na prstu levé ruky a jsme u toho – výsledek pět vás neuspokojí, protože 0+1 není pět. Tak dítě zkouší vaší trpělivost dál a klade vám otázku: „Tak šest?“ Stále se snažíte trpělivě vysvětlit, že přeci nula a jedna nemůže být pět ani šest. Tak tedy zkusí na druhou stranu číselné osy a klade zase za výsledek otazník: „Tak čtyři?“ A vy víte, že to je marné, skoro pláčete. Pak přiběhne odpočinutý tatínek a názorně ukazuje slečně, která končí sedmou třídu speciální školy, jak se dobrat správného výsledku. V natažené ruce má vlašský ořech (nic jiného rychle nebylo po ruce) a předvádí. „0 x 5 = prázdná ruka + 1 ořech = kolik vidíš těch ořechů?“ Slečna se zamyslí a odpoví: “ No jeden přeci, to je jasné.“ Uleva se dostavuje, blažený pocit, že jste to zvládli a příklad zdárně dotáhnete do konce. Pak vás uzemní odpověď dcery, když se zeptáte: „Vždyť je to přeci jednoduché, jak je možné, že jsi to nevěděla hned?“ Ona se bezelstně na vás podívá a řekne: “ No jo, ale když mě se ty nuly prostě pletou.“

Oddychnete si a pokračujete dál, neboť zdaleka ještě nejste s matematickým úkolem hotovi. Kolik těch příkladů ještě ten večer máte vypočítat? Ach ouvej….

A tak jsem aspoň potěšila svou kamarádku, která má stejně starou svou vlastní holčičku ve druhé třídě. Taky se moří s násobilkou, jenže zde je předpoklad, že se to jednoho dne naučí a až bude v sedmé třídě bude znát nejen celou násobilku, a nebude počítat na prstech příklady typu 7+7.

Úkolem nás pěstounů je přežít, nezbláznit se a naučit, pokud je možno, co nejvíce. A hlavně mít rád. Mít rád takovou jaká je, i když nikdy nebude umět matematiku a možná ani jiné věci. Mým úkolem, její náhradní maminky, je připravit ji na život tak, aby byla šťastná, aby se vyučila a byla ve vybraném oboru úspěšná, a aby jednou, až bude mít svoje vlastní děti, aby neskončily v dětském domově, ale aby jim byla tou nejlepší maminkou jakou jim může být. A tam, kde to nezvládne, budeme jako babička s dědou trpělivě vnoučatům vysvětlovat kolik je (0 x 5) + 1.

MO