Dnes se s vámi podělím o jeden úsměvný příběh, který jsem nedávno vyslechla od jedné pěstounky:

Její kamarádka přijala do péče čtyřletou holčičku a jejího tříletého brášku. Když byli na procházce ptala se pěstounka holčičky: “ Víš jak se jmenuje ten černý ptáček?“ Holčička suverénně odpověděla: „Vím“. Pěstounka se jí tedy dále ptala na jeho jméno, ale z holčičky už nic nevypadlo, bylo zřejmé, že nevěděla. Tak jí maminka-pěstounka poučuje o tom, že lidé nemusí všechno vědět, že to není žádná ostuda, ale že je potřeba, aby to řekli. „Prostě mi řekneš, že to nevíš a já ti na to odpovím, že ptáček se jmenuje kos.“

Večer nastala podobná situace, maminka se holčičky opět na něco ptala, ta odpovídala, že ví, ale pak už jen mlčela, bylo tedy zřejmé, že správnou odpověď nezná. Maminka se na holčičku zadívá a říká:“ Když něco nevíš, tak co mi řekneš?“ Holčička se usměje a odpoví: „KOS“.