Rodinný výlet Jindřišským údolím
Sobota 20. června 2009. Krásné ráno, ptáci vítají nový den a nádraží v Jindřichově Hradci je plné rodin. Nejen těch našich rodin, protože na výlet úzkokolejkou a parní lokomotivou s otevřenými vagóny se dnešního dne vypravilo se svými dětmi hodně rodičů. Pohled na kouřící a syčící lokomotivy, které pyšně stojí vypulírované na svých kolejích je přímo uchvacující, což dokazují mnohé z přiložených fotografií, které v převážné většině pořídil Kryštof, nejmladší dospělák celé výpravy.
Lokomotiva netrpělivě vyčkává povelu výpravčího, ten píská a vlak se dává do těžkopádného pohybu, no Pendolino to není (to vyzkoušíme zase příště Patričku). Mašina projíždí lesy, notně kouří, notně hvízdá, ale děti a mnozí z jejich rodičů jsou nadšení skvělým nápadem na takový to výlet. V Blažejově se nám ani nechtělo z vláčku vystupovat, ale rytíř Petr nás v nedalekých lesích již netrpělivě očekává, a proto je nutno spěchat za ním. Munici neseme na zádech, odvahu v srdcích. Nikdo nám předem nehlásil, že budeme muset zdolat „šílený kopec“, abychom nahoře na něm vpadli přímo do spárů loupeživého bandity Leška, Martina, Michala a divoženek Lucky, Denisy a Bětky. Jejich nohsledové, Tomáš, Patrik, Eliska, Ivetka, Toník, Věrka, Samík, Honzík, ….. kují pikle, jak přepadnout hodného unaveného rytíře Petra ke kterému na návštěvu přijeli z dalekých krajů další členové šlechtických rodin z rodu Havelků, Měkutů či Hesounů, Bláhových a ze slavného rodu Filipi.
Přepadení naplánovali a uskutečnili v síle nevídané a odpor šlechticů byl v brzku přemožen silou nevídanou. Mnoho unavených a zemdlených zůstalo po urputném boji těžce oddychovat na hradbách zříceniny a pak se z dáli ozvalo : “ Tak hola, vstávejte rodiče, dáme si to snad ještě jednou, ne ?? “ Těžce se tedy všichni ti čtyřicátníci zvedli z trávy, ohýbali své hřbety pro munici, jež přilétla (a nezasáhla je) z nepřátelského ležení a s výkřikem : “ Huráááá !!!“ se jali vybojovat alespoň kousek své cti zpět. Výsledek bitvy ? Raději to nechtějte vědět, říká se: “ Sláva a čest poraženým .“ Kdo byl poražen a kdo zvítězil si musíte domyslet sami. Konec boje však znamenal i to, že bylo potřeba vyslat sběrače vypálené munice, aby byla posbírána a uklizena zpět do batohů – to jsme náležitě odměnili sladkou a dobrou odměnou a rozdáním krásných knížek, které jsme v minulém roce pro sdružení obdrželi jako dar od o.s. Dobrý skutek.
Cesta však vedla dál, dál podél Hamerského potoka, krásným tichým zeleným Jindřišským údolím. Rytíř Petr sundal svou rytířskou zbroj a vyměnil tuto profesi za profesi dokonalého průvodce chráněným územím. Síťka na jeho rameni signalizovala, už při jeho příchodu k vlaku, že budeme účastni i nějakého toho lovu, a tak všichni, kdo došli až k nádherné tůňce zarostlé rákosím, mohli sledovat s jakou zručností odchytil zeleného a hnědého skokana, o kterých nám potom poutavě vyprávěl. Jeho otevřená dlaň skrývala i jedno strašidelné, mrňavé a dosti ošklivé zvířátko, které jsme měli sami poznat a pojmenovat. Asi až na potřetí se nám povedlo určit jeho původ – byla to dravá larva vážky, brrr (snad už do rybníčka nikdy nevlezu jen tak v plavkách, už jen v brnění či raději v neoprénu).
Cesta necesta nás neomylně směřovala k hospůdce v Jindřiši, kde nám pan hostinský přichystal nemálo pochoutek jako odměnu pro ty, kteří se dobrovolně vydali na tento nádherný sobotní výlet. Je pravda, že chvílemi byla cesta samé bláto po předchozích vydatných deštích, ale zase ho nebylo tolik, aby to i kočárek, s nejmenším účastníkem, Rozárkou, aby to nezdolal. Malá Karolínka, druhá nejmenší princezna této výpravy za dobrodružstvím na to šla o něco chytřeji a osedlala doma ve své stáji toho nejlepšího koně a celou dobu se pak pohodlně vezla v jeho sedle (dokonce i čas od času dobře pochrupávala, což koník ani nezaregistroval).
Diplomy byly rozdány, jídlo snědeno, pití vypito, zmrzliny vychutnány a nás čekalo ještě pár kilometrů k našim železným ořům. Děti statečně šly tam, kam rodiče ukazovali, ale ve chvíli, kdy se na pasece objevila modrofialová záplava borůvek nemohly odolat a museli jsme dát nucenou pauzu. Tam si libovali všichni ti rodiče, kteří měli s sebou více svých ratolestí, což pak dokazovaly svým dobře „vybarveným “ jazykem a čistými dlaněmi. Celou dobu nám svítilo sluníčko tak, abychom nepociťovali ani zimu ani horko, den byl stvořený pro pěší výlet i s malými dětmi. A když se objevila, v zákrutu silnice, pár kilometrů před městem, zelená loučka, zanechali tam muži své zmožené ženy a své neunavitelné děti a vydali se indiánským krokem do nedalekého města pro dopravní prostředky. Budete nám věřit, když řekneme, že se sluníčko po nasednutí do přistavených aut, začalo pomalu schovávat za mračna ?? Věřte, nevěřte. Ale co nám věřte určitě, je to, že jste udělali chybu, když jste s námi nejeli. Byl to, i díky rytíři Petrovi a jeho rodině, super výlet, za což jim mnohokrát děkujeme. Všem účastníkům pak děkujeme za vytvoření naprosto pohodové a idylické skupiny, která si celou cestu znamenitě rozumněla. Za pohodu vděčíme i dobrému počasí šitému přímo nám na míru. Děkujeme !!