Rodinná voda v Polsku

V pondělí 10.srpna 2009 vyráží z Vysočiny kolona čtyř vozidel s naloženým přívěsným vozíkem plným kanoí a kajaků.  Čtyři vozidla, čtyři rodiny, celkem šest dospělých osob a 11 dětí různých věkových kategorií. Společně překračujeme hranice s Polskem a konvoj pokračuje směrem do středu země k městu Maluchyn, kde kolem osmé hodiny večerní rozbíjíme svůj první tábor.

V noci však  začíná silně pršet a bohužel déšť vytrvale padá i ráno a celé dopoledne. Navíc se jeden z nejmladších členů výpravy potýká s vysokou horečkou. Dovolená nám tedy nezačíná zrovna moc dobře.  Aleš je mistr nejen v improvizaci, ale je mistr i na dobrou náladu,  stále drží dobrou vizi, že se počasí umoudří, přestože to tak  nyní nevypadá. Podaří se mu přemluvit 13 lidí k prvnímu nasednutí na lodě.  Za hodinu se  déšť zmírňuje a ve chvíli, kdy spouštějí lodě na vodu, ztrácí déšť na své síle úplně.

Další ráno je opět deštivé, přesto opět nasedáme do lodí a vydáváme se na cestu dlouhou 17 km, abychom po pár minutách opět nad hlavou vítali sluníčko. Koupeme se na písčitých plážičkách, které jsou všude podél této nádherné  řeky, děti – malé i velké – dovádí na písčitých srázech a skáčí své „džampy“ a přemety, což dokládá i naše fotogalerie, kterou pro Vás připravujeme.

Večer sedíme u ohně a jsme rádi, že se počasí zlepšuje. Předpověď počasí pro další dny je prý velmi příznivá, jak nám sdělují domorodci. Když nás, ale ve čtvrtek hluboko v noci, probouzí bouřka a silné vytrvalé bubnování deště na plachty stanů, začínáme být mírně rozladění (jen Aleš stále drží dobrou vizi krásného počasí a my všichni jsme mu za to moc vděční, uvědomujeme si totiž, že nebýt jeho,  asi bychom podlehli skepsi a začali si balit věci k odjezdu). Ráno snad nemohlo být hůř, děti jsou otrávené, pláštěnky mokré z obou stran, suché ponožky už téměř žádné, navíc dvě z dětí mají úplně mokré spacáky. Aleš se snaží rozdělat oheň a hlavně ho udržet v chodu navzdory vytrvalému dešti, kolem desáté hodiny velí: “ Najíst, napít, obléci pláštěnku a za dvacet minut odjezd na řeku.“ Tentokrát to dá trochu přemlouvání, ale opět vozík odjíždí plně naložený. V táboře zůstávají obě maminky, Monika a Iva a Karel, který dělá řidiče.  Jakub, který má zdravotní handicap a dnes se sportovních aktivit nemůže účastnit svádí šachový turnaj s naším malým pacientem, kterému se začíná ulevovat.  Podle slov řidiče Karla, je až neuvěřitelné, že se opět odvíjel stejný scénář předchozích dní, jen naši vodáci složili lodě a spustili je na vodu, déšt opět ustal a vysvitlo slunce. My  v táboře vynášíme všechny mokré věci ven a sušíme a sušíme, hlavně ty spacáky. Třikrát po sobě se zatáhne a černý mrak na nás vypustí vše co nese, třikrát stany uschnou a třikrát jsou zase na žmach, maminky tak běhají s prádlem sem a tam. Po návratu našich vodáků děláme rychlé rozhodnutí, stany jsou suché, proto ihned balíme, nakládáme auta a tábor přesunujeme o nějakých cca 25 km níže po proudu řeky. Teď nebo už nikdy !!

Nacházíme nádherné místo k táboření, široko daleko jsou vidět jen borové lesíky a širé pláně travního porostu a písku. „Jen ty zebry tady chybí „, říká Karel, ale hned dodává, “ no, při troše představivosti, když si člověk ty krávy představí s pruhy …. a vytí těch psů jako vytí šakalů….je to tu prostě jako někde na sahaře.“ Neprší a to je hlavní věc. Večer opět sedíme u ohně a povídáme si,  je to krásné, poslouchat to ticho, koukat na hvězdy nad hlavou a když vidíte nějakou, jak padá, přát si něco dobrého – všichni, kdo si něco přáli se shodli na tom, že chtějí pěkné počasí (jak málo stačí k lidské radosti po pár dnech sychravého nevlídného počasí). Malý Jeníček si kromě hezkého počasí přál, aby se jeho mamince uzdravila nožička, kterou má po operaci, a proto tu letos nemůže se svými kluky a s malou Aduškou být – i my všichni Blance přejeme rychlé a trvalé uzdravení.

Pátek, noc byla tichá, klidná a bez deště, jen štěkot a vytí šakalů na měsíc (pardón, vlastně psů). Ráno vychází slunce na blankytné obloze, snídáme a kolem desáté hodiny již sedíme v autech, která nás vezou s loděmi kus proti proudu, abychom po pár hodinách cestování po písečné řece Pilice dorazili usměvaví zpět do tábora. Děti využívají tohoto nádherného místa a našeho dřívějšího příjezdu a stavějí na písečné pláži hrady, tůně, mosty a říčky s vodopády. Vidět jedenáct dětí, od šestiletého Jeníčka až po 17 ti letého Jakuba, jak si několik hodin dokáží svorně v písku a s pískem hrát, to byl pohled, který potěší. Dospěláci odpočívají u kávy a někdo i u knížky.

Sobota opět bez jediného mráčku, bez jediné kapky deště, což si myslím, že si  docela zasloužíme. Chlapi odváží dvě auta s prázdným vozíkem 15 km po proudu řeky dolů, do našeho dnešního cíle. Po jejich návratu nasedáme do lodí a putujeme se sluncem v zádech. Řeka neteče moc rychle, nejsou na ní téměř žádné jezy, jen velmi zřídka sem tam nějaká ta menší peřejka – prima řeka pro začátečníky, pěkná nuda, pro zkušenější vodáky, proto padlo rozhodnutí, že další rok pojedeme řeku svižnějšího charakteru, taky tady v Polsku, ale řeku, kde se alespoň něco děje a tou bude řeka Dunajec.

V sobotu ráno se domlouváme na tom, že až se vrátíme zpět do tábora tak že,  zabalíme stany a všechny věci, navečeříme se a vydáme se na 600 km dlouhou cestu zpět k domovu. Lepší jet v noci, když děti pěkně chrupou, když nepálí slunce a je méně aut na silnicích. V 18.00 děláme své poslední společné fotografie a kolona čtyř aut a plně naloženého vozíku se vydává na cestu. Na hranicích se loučíme s velkým Jendou a malým Jeníkem, v Brně máváme Ivě a Jirkovi, Elišce, Honzovi, Verunce a Vojtovi. Před Velkým Meziříčím nás opouští poslední auto s Karlem a Jakubem a my směřujeme dál  na Pelhřimov. Ve 2.30 nás doma vítá teplá sprcha a měkká postel, nicméně tohoto komfortu si užíváme po celý rok, proto nás láká právě taková to dovolená. Dovolená sportovního charakteru, kterou strávíme ve společnosti skvělých lidí.

Děkujeme Vám všem, kteří jste letos s námi byli a vydrželi, i přes nepřízeň počasí a vyčerpávající mnoha kilometrovou cestu, až do konce. Všichni asi semnou budou souhlasit, když tady úplně veřejně poděkuji Alešovi, mému manželovi, nejen za to, že se postaral o lodě a všechno vybavení a že nás vždy neomylně dovezl či dovedl tam,  kam jsme se chtěli dostat, ale hlavní dík mu patří za to, že celou dobu držel dobrou vizi, že nepropadal skepsi, že dokázal vykřesat oheň i z úplně mokrého dřeva a že nás všechny dokázal vyburcovat k tomu, abychom se na svět dívali z té lepší stránky. Díky, Aleši a nezapomeň, že za rok se sejdeme na Dunajci.