Prodloužený relaxační víkend pro děti z náhradních rodin ( 27.- 30.8.2015)

Co by se dalo napsat o aktivitě s názvem „Prodloužený relaxační víkend pro děti z náhradních rodin“ ? Co jiného než že se povedl a že si to děti užily.

Více slovy bych zmínila, že víkendu se účastnilo 9 dětí ze 6 náhradních rodin a to nejmenšímu chlapečkovi bylo 3,5 roku a nejstarší dívce 17,5 let. Prvně jsme si postavili stany, připravili a zapálili oheň a upekli si k večeři dobré buřtíky. Aleš pak povídal příběh o „našem“ strýčku Osvaldovi.

Počasí bylo nádherné jako stvořené pro koupání a sportovní aktivity venku. Nicméně my se rozjeli i za kulturou a to do hlavního města Prahy, kde jsme v Lucerně navštívili výstavu Leonarda da Vinci. I přes velké věkové rozpětí všech dětí byla tato akce úspěšná a všechny děti vystavená expozice vynálezů velmi zaujala, shlédli jsme i film o životě Leonarda da Vinci, který byl velmi zajímavý. Je až s podivem, že žádné dítě se nenudilo a všechny vydržely až do konce. Než jsme opustili Prahu, odskočili jsme si zaskotačit do přírodního parku Točná, který děti bavil téměř 3 hodiny. Je pravda, že dospělí už byli celí utahaní, ale děti řádily o sto šest….

Odjezd z Prahy jsme zpestřili zastávkou v McDonaldu na 66 km dálnice u Lokte. Prolézačky ani tobogán nezůstaly ušetřeny a děti vyzkoušely jejich pevnost a odolnost. Myslím, že všichni návštěvníci této restaurace byli rádi, když jsme se asi tak po hodině rozhodli odjet. Děti byly naprosto k neutahání, aktivní a ukřičené, ale co naděláme, jsou to děti.

Kdo si myslí, že večer „padly za vlast“ tak se mýlí, po nutné a povinné sprše, pak ve stanech štěbetaly ještě dlouho do noci.

Sobotní ráno – krásné hned od prvního rozbřesku, kdy některé děti poprvé zažily, jaké to je nechat se budit opravdovým živým kohoutem. Už v osm hodin ráno se podávala snídaně – a jak jedna holčička vtipně poznamenala, že když byla ještě menší, říkala „čubky s mlíkem“ (pro toho kdo si neumí přeložit „křupky s mlékem“). Do oběda děti nazuly na nohy kolečkové brusle a pokoušely se zdolat rekord, kdo si více rozbije koleno než ten druhý – ne, to je legrace, rozbité koleno jsem neošetřovala žádné. Pár hodin Aleš spolu s dětmi strávil v lese, kde ve stínu hrály různé hry, mezitím co Monika doma vařila oběd.

Po dobrém obědě jsme naložili dva kajaky, vzali plavky a ručníky, spoustu jídla a pití a všichni vyrazili na odpolední koupání. Vyjeli jsme poměrně daleko až na Veselské pískovny, ale stálo to za to. Voda byla čistá a poměrně i teplá, v písku se dalo stavět spousta hradů a vodních nádrží a slunce pálilo pořád jako zběsilé. Vydrželi jsme tam až do večera. Monika si pak šla na chvíli popovídat na policejní stanici o tom, jak se má správně parkovat auto, a pak už nás čekala cesta domů.

Večer se velmi nachýlil, nikdo už neměl sílu v tom horku něco vařit, a tak večeře byla jen studená. Děti zalézaly do spacáků tentokrát už trochu ochotněji, ale stejně pak ještě několik hodin „kecaly a kecaly“ skrze stany. Dospěláci by už spali, jen dolehli na záda, ale děti měly pořád energie nazbyt – kdyby se to dalo nějak zužitkovat – třeba na topení nebo na svícení…… J.

A opět ráno – neděle jak vyšitá, obloha bez jediného mráčku, kohouti se od časného rána dohadovali mezi sebou a děti se pak ptaly, kolik že jich máme a který z nich je ten náš, že jich ráno vždycky slyší nějak víc a měly pravdu, jeden začne a přidá se další od sousedů a pak ještě další a ještě další …..ve městě někoho budí tramvaje nebo auta, nás na vesnici zase kohouti – někdy přemýšlím, že ho půjdu zadusit to je pravda, jenže to bych musela zadusit i ty sousedovic kohouty a to by mi asi neprošlo J.

Po ranní hygieně a velmi vydatné snídani (na žádost těch, co s námi jezdí na vodu, jsem musela udělat poryč – ovesnou kaši s kakaem a cukrem). Větší dívky se rozhodly Monice pomoci s přebráním brambor, takže došlo i na užitečnou činnost a práci (některé dívky přiznaly, že toto nikdy v životě nedělaly). Menší děti si šly zabruslit, dívky se pak po chvilce k nim přidaly. Kolem 11 hodiny všechny děti odjely s Alešem na další koupání. Tentokrát jen do vedlejší vesnice do Moravče. V klidu nenechaly ani skokanský můstek, ani klouzačku. Přijely unavené? Aleš ano, děti nikoliv. Tady si člověk uvědomuje ten velký věkový rozdíl…..

A po obědě nastal pomalu čas balit si stany a věci, protože rodiče pomalu přijížděli.

A zhodnocení? Nechám na vás samotných, jen dodám dvě věty, které mluví za vše:

Měli jsme tu jednoho 7 letého lumpíka, který si ráno vedle mne sednul a říká: „Teto, dneska opravdu už musíme odjet? Já bych tu byl klidně dva roky…..“

MO