Lanové centrum Křemešník

Náš sportovní výlet do jednoho z nejhezčích lanových center v ČR byl naplánován hodně dlouho dopředu a měl se uskutečnit v sobotu 29.8.2009. Přihlášeno bylo sedm rodin. Bohužel v noci z pátku na sobotu začalo pršet a déšť bubnoval na okenní tabulky v Pelhřimově i jinde v republice ještě celé dopoledne, proto musela být tato akce odvolána.

Ještě nám však zbýval poslední den prázdnin a to pondělí 31. srpna, proto jsme se spolehli na příznivou předpověď počasí a operativně akci přesunuli. Bohužel účast nám mohla přislíbit jen polovina z původně přihlášených rodin, což nás velmi mrzelo, ale nedalo se s tím vůbec nic dělat. V pondělí přijelo, z blízka i z daleka, 6 dospělých, 10 dětí a 4 teenegerové.

Počasí bylo přímo pohádkové, krásnější rozloučení z prázdninami si nikdo z nás ani neuměl představit. Malé děti si dostatečně užily nejen malou lezeckou dráhu, ale i kuličkový hrad a trampolíny. Velké děti a tatínkové se na svět a na nás „přízemníky“ koukali z výšky obrovských smrků na kterých jsou lana a odpočívadla přimontována. Zajímavý pohled byl však i zespoda, ze země. Vidět všechny ty odvážlivce jak šplhají, houpají se, přelézají či visí na lanech, kládách, úchytech, žebřících a popruzích to byl nezapomenutelný zážitek. Nebylo rozdílu mezi malými či velkými, holkami či kluky, hubenými či silnějšími, zde se hodnotila spíše snaha překonat strach, odvaha, vynalézavost, mnohdy rozvaha a jindy zase rychlost. Mnozí překonali sami sebe, někteří poznali své hranice. Můj obdiv získal snad nejvíce „velký“ Patrik, který v normálním běžném životě zápasí se strachem a mnohdy i sám se sebou (a semnou), ale že dokáže naprosto samozřejmě zdolat jednu překážku za druhou, to si zasloužilo smeknutí klobouku. Klobouk jsem neměla, tak mi jeden z mladíků, kteří nám pomáhali a kteří nás zachraňovali, nabídl alespoň žlutou ochranou přílbu. Věřte nebo nevěřte, nasadila jsem si ji a před mým synem jsem se poklonila a přílbu smekla z hlavy dolů, Patrik si to opravdu zasloužil a já na něj byla právem hrdá.

Všichni se za to dopoledne pěkně unavili, proto jsme si na ohništi pod rozhlednou opekli buřty a klobásy, osvěžili se vychlazeným melounem a vydali se na procházku po lesoparku. Větší děti dostali odemne úkol. Dohromady, spolu s těmi malými dětmi, mi měly vyprávět nějaký zajímavý příběh a do příběhu se musely zapojit opravdu všechny děti, to byla jedna z podmínek pro získání výhry, která byla uschována v autě na parkovišti. Druhá podmínka byla ta, že všichni museli sami dojít zpátky na parkoviště k autu, kde se ukrývalo sladké tajemství a odměna za příběh. Škoda, že jsem s sebou neměla videokameru, protože mám pocit, že to, čeho jsme byli svědky, že se to slovy nedá dost dobře vyjádřit. Děti přišly k autu a postavily se do půlkruhu, vzadu větší dítě a vepředu před ním menší dítě a začaly vyprávět jejich příběh o tom, co dnes prožily. Velké děti neměly problém s tím, aby dokázaly utvořit pár vět a malé děti zase naopak dokázaly příběhu vdechnout atmosféru lesních zvuků a „mimových“ pohybů, takže v jednu chvíli jste šli po lese a foukal větříček (fíííííííííí) potom jste z dálky zaslechli kukačku (ku-ku) a našli studánku ze které jste se napili (glo-glo), lezli po lanech, dělali oheň a kamarádili se s několika stále a všude pobíhajícími psy (haf, haf, haf). Příběh v podání těchto dětí, tedy vážení, neměl vůbec žádnou chybu a zasloužil si odměnu a to nejen sladkou (sušenku), ale i dobrou (žvýkačky) a zdravou (jablíčka). Mamky a tátové si ve chvíli, kdy děti hrály obří šachy, sedli alespoň na chviličku na terase hotelu a před odjezdem domů si dali zaslouženou kávu.

V lanovém centru jsme byli všichni moc spokojení a strávili jsme tam se svými dětmi velmi příjemný čas, poslední den prázdnin. Touto cestou chceme poděkovat Krajskému úřadu v Jihlavě, že se rozhodl přispět nám nemalou částkou na celoroční sportovní aktivity našeho sdružení z grantového programu Fondu Vysočiny, jež nesl název “ Sport pro všechny 2009 „. Na druhou stranu však musíme říct, že si ty penízky plně zasloužíme, neboť náš projekt dostal heslo “ Sportujeme společně “ a to opravdu děláme, mámy, tátové, dcery a synové, všichni jsme nakonec hodně unavení, ale spokojení a obohacení o mnoho společných sportovních zážitků.

Škoda, že poděkování nejde napsat jinak než pod sebe, protože mám velké dilema, komu poděkovat jako prvnímu a komu poděkovat až jako druhému, ale snad se nikdo neurazí, prostě tak to je. Nadace Terezy Maxové dětem se rovným dílem podílela na spolufinancování této naší sportovní aktivity, i ona nám vyšla vstříc a odpovědí na naši grantovou žádost o příspěvek na sportování náhradních rodin z Vysočiny byla nemalá finanční částka, která přibyla na účet našeho sdružení. Hrozně moc Vám za to děkujeme a věřte, že jste i Vy přispěli na dobrou věc, protože je vždycky lepší sportovat a být venku v přírodě než sedět doma u televize nebo u počítače. A když je u sportu pak celá rodina ještě spolu pohromadě, tak to je ze všeho úplně nejlepší.