Vánoční výtvarná dílna v Jihlavě

V sobotu dne 29. listopadu 2008 se setkalo 12 rodin z našeho sdružení se svými 35 dětmi na výtvarných dílnách v Jihlavě. Prostory nám velmi ochotně zapůjčilo Centrum pro rodinu, kterému tímto vřele děkujeme a budeme rádi za případnou další spolupráci. Lektorkou vánočních výtvarných dílen pro naše děti se ochotně stala maminka-pěstounka Jarka Kudličková. Její výtvarné nadání a ochotné srdce bylo milé všem zúčastněným. Děti pod jejím vedením tvořily nápadité a krásné vánoční zvonečky, barvily a sušily, krekovaly, stříhaly, lepily a protahovaly, navlíkaly a zlatily. Ve dvě hodiny byly výrobky hotové a došlo i na focení a  pochvalu s úsměvem od všech maminek a tatínků. Je fakt, že některé menší děti nebo naopak zase ty velké děti, tato činnost až tak neuchvátila, ale pro tyto případy se náramně pro jedny hodila místnost plná hraček, balónů a autíček a pro druhé koberec a prostor pro sdílení svých zážitků z rodin, ze škol – no prostě ze života teenegrů. Menší děti rodičům přijely pohlídat a zabavit dvě mladé slečny z Havlíčkova Brodu, které byť samy ještě svou rodinu v brzské době zakládat nehodlají, mají srdce nakloněné k našemu sdružení a přihlásily se nám jako pomocnice. Všichni rodiče jejich pomoc moc ocenili, protože tak si mohli v klidu promluvit o svých trápeních, prohrách, ale i vítězstvích při výchově svých dětí. Bohužel, jak se ukázalo mnohé rodiny jsou si podobny v tom, že musí řešit výchovné problémy svých chlapců, ale kupodivu i dívek a překvapivě ne ve věku adolescentů (i když ti také dokáží potrápit ), ale právě ve věku od 9 do 11 let.  Všichni jsme se shodli v tom, že nám moc pomáhá, vědět o sobě, svěřit se se svým problémem rodině u které si je člověk jistý, že ho pochopí a neodsoudí. Mnohé maminky ve svém leckdy vyčerpávajícím zápase s těmito dětmi, usedají večer k počítači a navzájem se podpírají povzbuzujícími emaily. Káva,  dobré buchty a koláče, upečené s láskou pro své kamarády, známé a lidi, které chce člověk potěšit, moc chutnaly a byly příjemným zpestřením při leckdy neradostném vyprávění o tom, co kdo zrovna prožívá. Jednoznačně se ukazuje, jak se pěstounské rodiny musí navzájem podporovat, jak si musí pomáhat a jak moc si potřebují povídat a čerpat náměty, jak věci zlepšit, jak se s problémy poprat a taky jak chutná pocit, když vyhrajete ten „boj o dítě“ (nebo s dítětem ?), které projde psychiatrií, protože už není žádné jiné řešení a kdy ho po pár letech vidíte, jak sedí v klidu u stolu a vyrábí svůj zvoneček pro svou mámu. Je to velkým vítězstvím pro jednu rodinu, která ten boj už vyhrála, ale je to i velkým povzbuzením pro jinou rodinu, která právě ten svůj boj bojuje. Už totiž vedle v dílně nevidíte vzteklé, uřvané, podrážděné a všem ubližující dítě, ale vidíte usměvavého milého a soběstačného 16ti letého mládence, který miluje mámu s tátou a nedal by je za nic na světě. Budeme se scházet a budeme se podpírat, abychom si častěji mohli říct : “ Zvítězili jsme „. Jste pro ?