Lyžařský výcvik dětí a mládeže z náhradních rodin

V sobotu 6. února jsme se vydali několika auty a s mnoha dětmi a mládežníky na hory do dalekých Jeseníků. Lyžařský instruktor Aleš, pomocník na svahu Milan a speciální pedagog Karel hned první den roztřídili děti a teenegery do skupin podle toho, jak kdo uměl či neuměl lyžovat. Věkový rozptyl byl značný, ale nakonec se povedlo docela dobře děti rozdělit mezi jednotlivé instruktory.   Nejmladšímu lyžaři byly čtyři roky a kdybyste viděli jak se statečně učil lyžovat ….  Začal tedy tvrdý výcvik. Aleš učil nejprve stoupání na lyžích do svahu, otáčení se na lyžích, vstávání ze země i jízdu na vleku a pak i ze svahu dolů. Celý týden bylo dobré počasí a děti se rychle učily. Mnohé již ve středu mohly vyjet na větší kotvu i větší sjezdovku. Snowborďáci byla skupina čtyř teenegarů, kteří si předávali své zkušenosti mezi sebou navzájem a utvořili skvělou partu, kde nikdo nesočil proti druhému a dokázali si vždycky vyhovět a pomoci navzájem – byla radost na ně koukat jak se zlepšují den ode dne.

Každý večer jsme věnovali jinému tématu a jiné zábavě. První večer byl věnován DVD s výcvikem carvingového lyžování, a tak hned druhý den se trénovala na svahu „kolínka“, přendavali se „balíky“, točilo se „volantem“ a byla sem tam vidět i jízda “ na slona“ – prostě legrace a výuka dohromady. Na konci lyžařského týdne však skoro všichni zvládali alespoň základní prvky carvingu.

Druhý večer jsme naopak promítli film sa vyslechli si fundovanou přednáškou o životě, smrti a je-li ještě něco po ní dál. Obětavý Aleš přivezl z nedaléké Olomouce pana doktora Škardu, jež je tím nejpovolanějším lékařem z povolaných, aby nám toto mohl vysvětlit, pracuje totiž na pitevně, a tak se denně setkává se smrtí tváří v tvář. Přednáška zahrnovala i první pomoc a z úst lékaře zaznělo obrovské varování před kouřením cigaret. Mnozí z nás  byli překvapeni čísly hovořícími jednoznačně proti kouření.

Třetí večer jsme soutěžili ve zpěvu, v recitování, v pantomimě a v tancích, jako jednotlivci i jako skupiny. Ve čtvrtek pak bylo vyhlášení vítězů a shlédli jsme vystoupení některých teenagarů, jež nám předvedli dost dobrý break dance. Dětem se asi nejvíce líbilo promítnutí filmu Noc v muzeu, u které se však smáli i dospělí. Jeden z posledních krásných společně strávených večerů byl opět s promítáním, ale tentokrát s tématikou horolezectví a obrovského přátelství a kamarádství, film Na vrchol zaujal opravdu všechny věkové kategorie.

Chata Viktorka nám byla trochu těsná, proto jsme hodně času trávili s dětmi venku a počasí nás k tomu samo vybízelo. Ještě jsem zapomněla říct, že lyžařský výcvik dětí a mládeže byl spojený i s pobytem celých náhradních rodin. Některé sice nelyžovaly, ale za to úžasně bobovaly a sáňkovaly. Kdo z lyžařů byl odpoledne ještě při síle, šel rovnou na svah s pekáčem, boby či sáňky – a to byl sešup, mě se dech jen tajil.

Před večeří byl prostor pro odpočinek. Nebudu zastírat to, že nejunavenější byli hlavně rodiče.   …… a děti ?? Ne ty člověk neutahá jen tak, lyžováním nebo sáňkováním. Tatínek Josef doplatil na svou dobrotu a neprozřetelně dětem ukázal, že je z hůry obdarován obrovským talentem v malování a maminka Monika neprozřetelně ukázala plnou igelitku velkých bílých papírů, jako stvořených pro arteterapeutické dílny. Tak se malovalo a vybarvovalo a hrálo se Člověče nezlob se a prší a ……

Dny utíkaly jako zběsilé a přišlo vyhlášení vítězů v tancích, ve hře na hudební nástroje, v pantomimě a na sjezdovce jsme si postavili slalomovou dráhu a soutěžili a vítězili i tam. V pátek jsme potěšili bříška sušenkou a lízátkem a díky vzorným maminkám rozdali každému dítěti i mládežníkovi po krásném diplomu, který nám všem bude dlouho připomínat hezky strávený čas mezi dobrými příjemnými lidmi.  Dík za to všechno patří všem kteří jste přispěli k realizaci této sportovní i odpočinkové aktivity. Dík patří i manželům Moravcovým, že nám, jako sdružení, poskytli velký finanční dar, bez nějž bychom si toto sportování těžko s tolika dětmi mohli dovolit. Stejný dík patří i Nadaci Terezy Maxové dětem, která přispěla také nemalou částkou na ubytování lyžařského kurzu.

      

Dík patří Alešovi, Milanovi a Karlovi za to, že mnnohé děti, ale nakonec i dospělé naučili stát a dokonce i jezdit na lyžích. Dík patří Josefovi za jeho tichost a trpělivost s našimi dětmi. Nesmím zapomenout na Radka, který byť nemusel se často věnoval malým, velkým a těm nejmenším lyžařům a nejmenšího Patrička, jak jsme mu s láskou říkali – malé Čosátko, vozil v náručí na vleku nahoru a mezi koleny zase dolu. A maminky, Andrea, Majka, Iva a Monika tvořily neodmyslitelné teplo domova a měly vždy otevřenou náruč pro jakékoliv dítě, které potřebovalo přitulení a zahřátí.

Určitě se nebudete divit, když Vám řeknu, že jsme si už nyní zjistili, kdy bude mít Vysočina jarní prázdniny v příštím roce a obhlédli místní hotely a horské boudy, abychom mohli společně opět vyrazit za zimními radovánkami, sportem a krásnou přírodou ? Ne, opravdu nám bylo moc fajn, věřte mi to….. a já nelžu.

Monika