Slovo či věta ?

Do naší rodiny přibyly další dvě malé děti, přibyly nám starosti, ale  i radosti, přibyl smích i pláč a věřím, že přibude i příspěvků do rubriky „Ze života“, tady je první z nich :

Tatínek dělá s naší malou holčičkou domácí úkol z českého jazyka. Zjišťuje nedostatky ve vědomostech, a tak na to jde tak říkajíc od lesa: Sandro, jak poznáš větu? Podívej se, je tohle věta ? a dává jí číst jednotlivá slova – kůň, cesta, dům. Nebo je věta tohle? a dává jí přečíst Kape, kape, kapka, deštník pod ní capká.

Sandra nechápe. Aleš opět trpělivě vysvětluje. Už to Sandro, chápeš, že věta začíná velkým písmenem a končí nějakým znaménkem? Dobře, tak tedy znova. Podívej se a porovnej to spolu mezi sebou. Ukaž mi větu a ukaž mi slova…..

Sandra už toho začíná mít dost, nešťastně se kouká na maminku a povídá: “ Aleši, pojď už něco dělat, ty by ses pořád jen bavil.“ Maminka propuká v smích a jde si brát tužku s papírem, aby si tuto historku dobře zapsala. Mezitím pokračuje debata naší holčičky s tatínkem Alešem (děti jsou u nás tři měsíce, proto tatínka oslovují jménem).

Tak to tedy ne, nepůjdeš od úkolu pokud nepochopíš rozdíl mezi větou a slovem, to je přeci důležité. To pak nemá cenu pokračovat v řešení úkolu, když nevíš, jak poznáš slovo a jak poznáš větu.

Sandra zvedne oči od úkolu, zamrká svými dlouhými řasami a povídá: „Aleši, ale když já už chci pracovat a ne se pořád jen bavit o hloupostech. Ty pořád jen mluvíš a úkol co mám udělat neděláme.“

Maminka musela z místnosti odejít, aby nesnížila svými slzičkami od smíchu, autoritu manžela, tatínka a učitele v jedné osobě.

z rodiny D.